Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru GAČR P406/12/0196 Raně byzantské narativní texty v zrcadle moderní literární teorie.

Edici řídí: Michal Řoutil

©©

ISBN

Obsah

Poděkování / Ευχαριστίες 13Úvod 15

Daniel ze Sketis 29Z příběhů otce Daniela 32

Otec Daniel ze Sketis (1.) 34O kameníku Eulogiovi (6.) 31O peněžníku Andronikovi a jeho ženě

Athanasii (7.) 44

Ioannes Moschos 53Louka 57

Prolog ke knize Nový ráj zvané též Louka 57Prolog 60O životě otce Myrogena, který trpěl otoky (8. ) 61O obdivuhodné štědrosti jednoho otce (9.) 62O zázračné prosfoře (29.) 62Obrácení nevěstky Marie ( 31.) 63O obrácení a životě Babyly a jeho souložnic

Komito a Nikosy (32.) 64O životě otce Kosmy Eunucha (40.) 65O starci, mnichu, který žil u města Antinoe,

a o jeho modlitbě za mrtvého bratra (44.) 68

Recenzenti:doc. Mgr. Irena Radová, Ph.D.doc. ThDr. Václav Ventura, Th.D.

O podivuhodném vidění otce Kyriaka z kalamonské laury a o dvou knihách bezbožného Nestoria (46.) 69Vyprávění otce Palladia o starci, který spáchal vraždu

a z téhož zločinu obvinil mladíka (72.) 70Boží zázrak kvůli manželce a dceři dobrého křesťana,

který poskytoval přístřeší mnichům (75.) 71O utonutí hříšnice Marie (76.) 73O třech slepcích a o tom, jak přišli o zrak (77.) 74O podivuhodném zázraku mrtvé dívky, která zadržela

lupiče, jenž ji chtěl okrást, a nepustila jej, dokud jí neslíbil, že se stane mnichem (78.) 76

O životě a smrti dvou bratří, kteří přísahali, že se od sebe neodloučí (97.) 79

O římském mnichu Paulovi (101.) 81O bratru, který zůstal panicem, a jeho ženě, jež byla

také pannou (108.) 82O poustevníku Theodorovi (134.) 84O Davidovi, vůdci lupičů, který se stal

mnichem (143.) 86O ctnostném biskupu města Romilly (150.) 88O Theodorovi, Božím muži (154.) 89O otci Iordanovi a třech Saracénech, kteří se

vzájemně zabili (155.) 90O oslovi, který sloužil klášteru na Mardes (158.) 91O tom, jak se jednomu starci zjevil démon v podobě

černého chlapce (160.) 92O lupiči jménem Kyriakos (165.) 93O lupiči, který se stal mnichem a posléze byl podle

světské spravedlnosti popraven (166.) 94O svaté ženě, která zemřela v poušti (170.) 95O zbožném kapitánovi, který na Bohu vyprosil

déšť (174.) 96

Nešťastná smrt mnicha, který se rozhodl usadit v cele heretika Euagria (177.) 97O podivuhodném činu egyptského starce jménem

David (183.) 98O syrském kupci Moschovi (186.) 99O dvou bratřích, peněžnících ze Sýrie (188.) 101O ženě, která věrně sloužila svému muži-obchodníkovi,

a o tom, jak byli oba od Boha odměněni (189.) 103O tom, jak byl filozof Euagrios obrácen biskupem

Synesiem z Kyreny na křesťanství (195. ) 105O mladém zlatníku, který byl adoptován

patriciem (200.) 108O Božím služebníku Abibovi, synu světského

člověka (202.) 109O jiné moudré ženě, jež rozumnou řečí odradila

mnicha, který ji obtěžoval (205.) 111

Anastasios Sinajský 113Sbírka I. Rozličná vyprávění Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, o svatých otcích v poušti hory Sinaj 116

Andělské zjevení u Svatého Eliáše (1.) 116Zasněžená noc na Svatém vrcholu (3.) 117Pouť Arménů na Svatý vrchol (4.) 118O ctnostném starci a hříšném bratru (8.) 119O Georgiovi z Arselau a hladovějících

Saracénech (18.) 120Jak Ioannes Sabaites vyléčil slepé mládě divokého

králíka (23.) 120O stádu žíznících koz (24.) 121O mnichu a sandálech (35.) 122O synu císaře Maurikia (39.) 122

Sbírka II. Duši prospěšné a povzbudivé příběhy Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, které se přihodily na různých místech za našich časů 124

Prolog 124O Satrabiovi (3.) 125O dobytí Sinaje Saracény (8.) 126O Mesitovi, písaři a patriciovi (18.) 129O Ioannu z Bostry a dívkách posedlých

démony (20.) 132O otrokyni Eufemii z Damašku (21.) 134O mučedníku Georgiovi Černém (22.) 135O Athanasiovi z Pentaschoina (23.) 136

Paulos z Monembasie 139Vyprávění prospěšná pro duši o ctnostných a zbožných mužích a ženách, která sepsal Paulos, biskup z Monembasie 142

Chudý muž, který se modlil v chrámu přesvatéBohorodičky ve čtvrti Chalkoprateia (5.) 142

O třech mniších zajatých v Africe (8.) 145O mnichu v jeskyni (10.) 150O ženě, kterou našli na ostrově se synem (12.) 154O ženě, která zemřela a znovu se vrátila

do života (13.) 158

Ediční poznámka 163Bibliografie 165Résumé 173Jmenný rejstřík 175

Sukovi a Filípkovi, mé veselé a trpělivé rodině.

Poděkování / Ευχαριστίες

Část překladů obsažených v této knize vznikla v červenci roku 2013 během mého pobytu v Mezinárodním centru spisovatelů a překlada-telů na Rhodu, kterému srdečně děkuji za pohostinství a poskytnutí ideálních podmínek pro překladatelskou práci.

Ένα σημαντικό μέρος των μεταφράσεων του παρόντος βιβλίου έγινε τον Ιούλιο 2013 κατά την παραμονή μου στο Διεθνές Κέντρο Συγγραφέων και Μεταφραστών Ρόδου, το οποίο ευχαριστώ θερμά για την φιλοξενία και την προσφορά ιδανικών συνθηκών για τη μεταφραστική μου εργασία.

Úvod

Literatura a příklad egyptských, syrských a palestinských pouštních otců na staletí ovlivnily nejen mnišství, ale i celou křesťanskou

tradici a kulturu na řeckém Východě i latinském Západě. Dodnes patří monastická literatura k nejpopulárnějším a nejpřekládanějším středověkým literárním textům,1 a to dokonce i v českém prostředí, ačkoli bývá označováno za nejateističtější v Evropě a téma řeckého středověku je pro ně značně odtažité.

Vyprávění prospěšná pro duši,2 jimž je věnována tato antologie, jsou specifickým žánrem východokřesťanské monastické literatury a předchůdcem západních exempel.3 Zatímco v českém prostředí zdomácnělá exempla vznikala za vrcholného a pozdního středově-ku, vyprávění pro duši zažívala svůj největší rozkvět v době, kdy se antický pohanský svět teprve pozvolna přetvářel v novou křesťanskou

1 Harmles W., Desert Christians, s. 17.2 Řec. διηγήσεις ψυχωφελείς, lat. narrationes animae utiles, angl. spiritually beneficial

tales.3 Srov. např. v českém překladu dostupnou jednu z prvních latinských sbírek exem-

pel z počátku 13. století: Nechutová J. (překl.), Caesarius z Heisterbachu, Vyprávění o zázracích. Exempla z českého prostředí viz in: Dvořák K., Nejstarší české pohádky.

16 Úvod

společnost. Do současnosti se zachovaly stovky příběhů,4 jež skýtají stále ještě ne plně doceněné svědectví nejen o době největšího roz-květu mnišského hnutí, ale také o každodenním životě, myšlení, vkusu i jazyce neprivilegovaných vrstev období rané a střední Byzance.Vyprávění pro duši tedy vznikají v prostředí rodícího se mnišského hnutí. Určující roli hrály především mnišské lokality v Egyptě a legen-dární osobnosti zakladatele poustevnického života Antonia a zakla-datele života klášterního Pachomia. Trojici významných jmen doplň-me ještě o biskupa a teologa Athanasia, který svým Životem svatého Antonína5 položil základy nového literárního žánru: hagiografie. Klášterní a poustevnický život v téže době nicméně stejně mohutně vzkvétal též v Palestině a Sýrii.6 Výroky zasloužilých mnichů a pří-běhy o askezi, zbožnosti a síle Boží moci se zde zpočátku tradovaly v místních jazycích, tedy nejen v řečtině, ale například také v kopt-štině a syrštině,7 některé z nich později též v latině.8 Pozoruhodné

4 Katalog, obsahující resumé téměř tisícovky příběhů (a v žádném případě si nečinící nárok na úplnost), viz Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“. Novější (nikoli však volně dostupnou) verzi téhož katalogu viz: Wortley J., „The Repertoire of the Spiritually Beneficial Tale“.

5 Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine; česky: Ventu-ra V. – Mendelová E. (překl.), Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka.

6 K počátkům křesťanského mnišství viz např. Chitty D. J., The Desert a City; Harmless W., Desert Christians; česky např. Ventura V., Spiritualita křesťan-ského mnišství I, s. 124–174.

7 Pouze v syrském překladu se dochovala např. sbírka Pleroforia, kterou sestavil počát-kem 6. století biskup Majúmy Ioannes Rufus. Od ostatních sbírek ji odlišuje přede-vším její monofyzitské zaměření. Edice: Nau F. „Jean Rufus, Plérophories“. Další sbírkou v syrštině jsou Životy východních svatých Ioanna z Efesu: Brooks E. W., „John of Ephesus. Lives of the Eastern Saints“, k tomuto dílu viz též Harvey S. A., Ascetism and Society in Crisis.

8 Např. populární latinský překlad Louky Ioanna Moscha, viz příslušnou kapitolu. Slavný byl též překlad Historie egyptských mnichů do latiny (viz níže), pořízený Rufinem (345–410) nedlouho po sepsání řeckého originálu. Nejranějším originál-

přitom je, že mnišský folklor nenavazuje v podstatě na žádnou zná-mou folklorní slovesnost – bylo identifikováno jen nepatrné množství paralel s folklorem židovským a staroegyptským.9

Termínem apofthegma se tradičně označovaly jak stručné výroky (ἀποφθέγματα či ῥήματα), tak delší vyprávění (διηγήσεις). Z hlediska literární historie, stavby a charakteru těchto útvarů je však praktič-tější tyto dva subžánry rozlišovat s tím, že vyprávění tvoří narativní protějšek k výrokům a jsou od nich odlišena právě přítomností ale-spoň jednoduché dějové linie. John Wortley se domnívá, že výroky a vyprávění mohly být původně vzájemně nějak úžeji propojeny a konkrétní vyprávění fungovalo jako interpretační doplněk kon-krétního apofthegmatu. Pro sběratele a recipienty sbírek pak podle Wortleyho představovaly nejspíše výroky teorii a vyprávění praxi mnišského života.10 Jak vzápětí uvidíme, vyprávění se dočkala delšího života a větších proměn v čase než apofthegmata.

Dalším blízkým příbuzným vyprávění je hagiografie v užším slova smyslu,11 tedy životy svatých (označované též latinskými termíny vita či legenda, řecky nejčastěji βίος καὶ πολιτεία). Ty popisují celý život či podstatný úsek života protagonisty, eponymního světce, zatímco vyprávění se soustředí na jeden příběh, často velmi stručný a s hrdinou, jenž nezřídka zůstává bezejmenný.

Všechny tři zmíněné žánry mají ve svých počátcích společný účel, který trefně vystihl Gregorios z Nazianzu: podat pravidla mnišského

ním latinským textem tohoto žánru jsou legendy svatého Jeronýma: Šubrt J. (překl.), Svatý Jeroným, Legendy o poustevnících.

9 Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 80–83.10 Ibidem, s. 71–72.11 Do hagiografie v širším slova smyslu řadíme právě i vyprávění a apofthegmata

a některé další žánry, jako třeba popisy přenášení svatých ostatků, tzv. translationes.

17Úvod

života ve formě vyprávění.12 Apofthegmata, vyprávění i životy shodně chtějí nabídnout příklad hodný napodobení, poučit a povzbudit, zpočátku především právě mnichy, postupem času každého zbož-ného křesťana. Slovy jedné ze sbírek jsou tedy určeny

k povzbuzení, poučení a nápodobě těm, kteří chtějí dosáhnout nebeského způsobu života a kráčet po cestě, která vede do krá-lovství nebeského.13

Apofthegmata povzbuzují a motivují nejstručnější a nejpřímočařejší možnou formou. Vyprávění tak činí za pomoci příběhu, přičemž základní autoritou, ke které se vztahují, jsou právě výroky. Ne že bychom ve vyprávěních tu a tam nenarazili na biblickou aluzi či paralelu (zdaleka nejčastěji nalezneme odkazy na Žalmy a texty Nového zákona), ale sofistikované teologii se v pouštním prostředí zkrátka nedařilo: mniši komentovali a interpretovali apofthegmata, nikoli Bibli – tu žili a byla pro ně Božím slovem vzpírajícím se roze-bírání a interpretaci. Pokusy o biblickou exegezi naopak považovali za krajně nebezpečné.14 Výjimku představují v tomto ohledu pouze vyprávění Anastasia Sinajského, který ani zde nezapře vzdělaného teologa navyklého disputacím.

12 Text se týká Athanasiova Života Antonínova: Gregorios z Nazianzu, řeč 21,5 (ed. PG 35, s. 1088): ἐκεῖνος Ἀντωνίου τοῦ θείου βίον συνέγραφε, τοῦ μοναδικοῦ βίου νομοθεσίαν, ἐν πλάσματι διηγήσεως.

13 Apofthegmata, řada alfabetická, Prolog: PG 65, s. 72: πρὸς ζῆλον καὶ παιδείαν καὶ μίμησιν τῶν τὴν οὐράνιον πολιτείαν ἐθελόντων κατορθῶσαι, καὶ τὴν εἰς βασιλείαν οὐρανῶν ἄγουσαν βουλομένων ὁδεύειν ὁδόν.

14 Srov. Harmless W., Desert Christians, s. 244–247, a také Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 72.

Pro vyprávění a ranou monastickou literaturu obecně je charak-teristická tolerance lidských slabostí a poselství o možnosti jejich nápravy a odpuštění. Tematicky můžeme vyprávění rozdělit do tří základních skupin: na příběhy, které se odehrávají v mnišském prostře-dí, na ty, v nichž se mnišské prostředí stýká se světským, a na příběhy světské. Jakožto narativní protějšek k apofthegmatům se samozřej-mě zabývají hlavními tématy mnišského života, k nimž se vyjadřují i apofthegmata: žádoucím asketickým klidem mysli (hésychia) a pře-kážkami na cestě k tomuto stavu, jež představují zejména světské a hříšné myšlenky, zlost či pýcha. Některé ze sbírek, jež si vzápětí představíme, jsou motivicky pestřejší, u jiných tvoří osu všech vyprá-vění jedno či dvě silná jednotící témata. Dílčí motivy a skupiny motivů si představíme na následujících řádcích společně s důležitými sbírkami vyprávění.

První dochovanou sbírkou, jež vyprávění zaznamenala písemně, je Historie egyptských mnichů,15 vzniklá těsně před rokem 400. Ano-nymní autor zde popisuje cestu po Egyptě, kterou podnikl společně s dalšími šesti palestinskými mnichy v roce 394. Text je směsí výroků a vyprávění, jichž obsahuje asi 40 a jež jsou plná zázraků, andělských zjevení a proroctví. Jako jakýsi symbol vítězství zbožného ducha nad divočinou se často opakuje motiv přátelství poustevníků s divokou

15 Festugière A.-J. (ed.), Historia monachorum in Aegypto. Překlad do angličti-ny: Russell N., The Lives of the Desert Fathers. Latinskou verzi viz: Schulz- -Flügel E. (ed.), Tyrannius Rufinus, Historia monachorum sive De vita Sanctorum patrum, Berlin 1990. Rufinus, přítel sv. Jeronýma, sám po Egyptě cestoval, a jeho překlad je spíše novou verzí sbírky – originál opravoval, vylepšoval a obohacoval dle vlastních zkušeností.

18 Úvod 19Úvod

zvěří. V úvodu je pregnantně vyložen autorský záměr a nastíněno publikum, pro něž je sbírka určena:

Načerpal jsem od nich tolik užitku, že jsem se odhodlal k tomuto vyprávění, abych poctil a připomněl ty, kteří dosáhli dokonalosti, a přinesl prospěch a povzbuzení těm, kteří s askezí začínají.16

O něco málo mladší sbírka Poučné příběhy pro komořího Lausa je dostupná i v českém překladu.17 I v ní najdeme kolem 40 vyprávění pro duši; mnohá z nich se jen v lehce rozdílné verzi objevují i v Historii egyptských mnichů. Charakteristickým rysem dvou nejstarších sbírek je jejich cestopisná povaha. Jejich autoři se příliš nezajímají o geo-grafická či politická specifika krajin, jimiž putují, jak tomu bývá u moderních cestopisů, zato v prvé řadě o „živé“ světce, s nimiž se setkali, stále však především o subjektivní a víceméně autentickou cestovatelskou reflexi.18 Zejména Historie egyptských mnichů má výrazně exotickou atmosféru a autor se zřejmě vědomě nechal inspi-rovat antickými cestopisy.19

Název „historie“ (historia, ἱστορία), který se ve středověku pro tento typ textů používal stejně jako pro historiografii v běžném

16 Festugière A.-J. (ed.), Historia monachorum in Aegypto, Prol. 12, s. 8: Ὅθεν πολλὴν ὠφέλειαν ἐξ αὐτῶν πορισάμενος ἐπὶ τὴν ἐξήγησιν ταύτην ἐχώρησα, πρὸς ζῆλον μὲν καὶ ὑπόμνησιν τῶν τελείων, πρὸς οἰκοδομὴν δὲ καὶ ὠφέλειαν τῶν ἀρχομένων ἀσκεῖν.

17 Bartelink G. J. M. (ed.), Palladio. La storia Lausiaca (s italským překladem). Česky: Pavlík J., Poučné příběhy pro komořího Lausa.

18 Srov. Frank G., The memory of the Eyes, s. 35–49. K žánru „historií“ viz též Harmless W., Desert Christians, s. 275–308.

19 Harmless W., Desert Christians, s. 277. Tamtéž viz i mapu cesty, již autor se svými sedmi druhy podnikl. O itineráři a úskalích cesty je zevrubně pojednáno v epilogu sbírky.

smyslu slova, je pro moderního čtenáře poněkud zavádějící. Termi-nologický zmatek vedl v minulosti k nepochopení skutečného účelu a ke kritice autorů sbírek za jejich nespolehlivost.20 Takové výtky nejsou zcela spravedlivé, protože cílem těchto sbírek nikdy nebylo sdělovat objektivní historickou pravdu, ale – jak bylo řečeno výše – poskytnout čtenářům motivaci, příklad a duchovní vzpruhu. Sbírky poučných vyprávění ovšem poskytují i velké množství cenných histo-rických informací a reálií z mnišského života; v případě Historie egyptských mnichů a Poučných příběhů pro komořího Lausa jde pře-devším o dvě slavné starobylé mnišské lokality poblíž Alexandrie, Nitrii a Kellia.21

Přestože byly obě sbírky sestaveny podobnou technikou a za stejným účelem, jejich charakter se přece jen liší. Jak trefně pozna-menává William Harmless, „oba autoři jsou malíři portrétů, v celku podobní, ale odlišní v tom, nač kladou důraz. Palladios je miniatu-rista libující si v moralizujících hříčkách, zatímco anonymní autor Historie egyptských mnichů je ikonopisec se zálibou v magickém realismu.“22 Na charakter sbírek však měli vliv i jejich rozdílní adre-sáti: Historie egyptských mnichů byla sepsána mnichem pro mnichy, Palladios naopak svou sbírku věnuje císařskému komořímu Lausovi,

20 Srov. např. Butler C., The Lausiac History of Palladius I, s. 4: „The Historia Lausiaca and Historia Monachorum are mere fairy tales, which must not be regarded as any sense historical sources, and which deserve no more credit than Gulliver’s Travels.“

21 Nacházejí se na severovýchodě Libyjské poutě západně od delty Nilu. Obě byly založeny okolo roku 330 mnichem Amunem (asi 290–347). Nitria ležela asi 40 mil jihovýchodně od Alexandrie poblíž západní části nilské delty. Rozsáhlé území Kellia (tedy „cely“) začínalo asi 12 mil jihozápadně od Nitrie a bylo hlouběji v poušti. Uchylovali se tam pokročilejší poustevníci, pro něž bylo v poutníky oblíbené Nitrii příliš rušno, srov. Harmless W., Desert Christians, s. 279–282.

22 Harmless W., Desert Christians, s. 299.

20 Úvod 21Úvod

respektive sestavil ji přímo na Lausovu objednávku.23 Ač sám autor strávil nějakou dobu svého života jako mnich, pohyboval se i ve svět-ském prostředí a jeho cílem bylo oslovit především světské – zejména společensky vysoce postavené – publikum (včetně žen, nebo možná především je), jehož světu a světonázoru autor také svůj výběr pří-běhů přizpůsobuje. Snad proto není jeho náhled na mnišský život tak bezvýhradně pozitivní jako v Historii egyptských mnichů. Mnohé Palladiovy příběhy ukazují, že askeze není jediná cesta, jak dosáh-nout spasení, a že i mnich může sejít na scestí a propadnout ďábel-ským svodům v podobě pýchy či sexuální touhy. Další nápadný rys Palladiovy sbírky bychom dnešní terminologií mohli označit za „genderovou korektnost“: už v prologu autor několikrát opakuje, že bude psát o mužích i ženách, což pak také ve vlastních textech dodržuje a ženy v jeho sbírce hrají nesrovnatelně podstatnější a aktiv-nější roli než v jiných sbírkách příběhů.24 Vypráví tak

o otcích, mužích i ženách (dosl. mužského i ženského pohlaví), které jsem viděl, o kterých jsem slyšel a se kterými jsem žil.25

Tyto zakládající sbírky měly zásadní vliv na pojetí poustevníků a mnišského hnutí v pozdější křesťanské literatuře.

23 O tom, že důvodem této objednávky nebyla jen čistá touha po duchovním povzne-sení, ale také trochu politický akt, viz Rapp C., „Palladius, Lausus and the Historia Lausiaca“; Hunt E. D., „Palladius of Helenopolis: A Party and its supporters“.

24 Podrobnější studie k tomuto tématu však ukazuje, že přestože ve vztahu k jiným sbírkám hrají ženy opravdu velmi důležitou roli, termín „genderová korektnost“ je přece jen značně nadsazený, viz Fisher A. L., „Women and Gender in Palladius‘ Lausiac History“. Zajímavou sondu do syrského ženského mnišství představuje publikace Brock S. P. – Harvey S. A., Holy Women of the Syrian Orient.

25 Bartelink G. J. M. (ed.), Palladio. La storia Lausiaca, Prol. 2, s. 4: τὰ τῶν πατέρων διηγήματα, ἀρρένων τε καὶ θηλειῶν, ὧν τε ἑώρακα καὶ περὶ ὧν ἀκήκοα, οἷς τε συνανεστράφην.

Trojici raně byzantských „historií“ doplňuje ještě Bohumilá historie Theodoreta z Kyrru,26 vzniklá v Sýrii asi o třicet let později než spis Palladiův; od předešlých dvou textů se však značně liší v několika ohledech, formálně i obsahově. Jde o soubor mnišských biografií, který neobsahuje téměř žádná apofthegmata a ani jediné vyprávě-ní, a tak stojí poněkud stranou zájmu této knihy. Dosud nebyla zodpovězena otázka, zda tuto odlišnost přičíst spíše autoru díla či jinému charakteru syrského mnišství.27

Zatímco v Historii egyptských mnichů i u Palladia převažují vyprá-vění a výroky jsou spíše jejich doplňkem, u sbírky následující, jak napovídá už její název, je poměr obrácený: Apofthegmata se docho-vala v několika kolekcích, jejichž obsah se do velké míry překrývá a jež se liší systémem uspořádání materiálu. Českému čtenáři je dostupná tzv. systematická, tedy tematicky uspořádaná verze. Pochází z první poloviny 6. století a kromě samotných výroků (těch je více než 1000) obsahuje asi 130 vyprávění.28 O něco starší je tzv. řada alfabetická, v níž jsou výroky a příběhy řazeny v abecedním pořádku podle jmen poustevníků a mezi tisícovkou výroků je v ní rozptý-leno jen kolem 60 příběhů.29 Na ni navazuje ještě sbírka výroků

26 Canivet P. – Leroy-Molighen A. (ed.), Historie des moines de Syrie I–II. Česky: Pavlík J., Historia religiosa, zde s. XII–XVI; viz též blíže k žánru historií, ovšem se specifickým zřetelem na překládané dílo.

27 Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ (Introduction).28 Edice s francouzským překladem: Guy J.-C. (ed.), Les apophtegmes des pères. Col-

lection systématique I–III. Český překlad: Pavlík J., Apofthegmata I–III.29 Edice: PG 65, s. 72–440, anglicky: Ward B., The Sayings of the Desert Fathers.

Viz též Harmless W., Desert Christians; bibliografii k edicím jednotlivých sbírek, včetně verze latinské, syrské, arménské, etiopské a verzí koptských; viz zde s. 183–186. K procesu vzniku a rukopisné tradici sbírek apofthegmat viz též Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 78–80.

22 Úvod 23Úvod

a vyprávění anonymních.30 I tyto kolekce obsahují převážně materiál z prostředí Egypta, je však pravděpodobné, že byly uspořádány jinde – snad v Palestině – mnichy, kteří z Egypta uprchli před barbarskými nájezdy.31 Pro mnohé z příběhů této sbírky je charakteristická ano-nymita a neurčitost, která vyvolává dojem, že jde o jakási pro forma vyprávění, do nichž si jména a místní či časové údaje doplňoval kon-krétní vypravěč podle vlastní potřeby a okolností vyprávění.32

Poslední ze sbírek, jež jsou směsí výroků a příběhů sesbíraných v mnišských komunitách a zároveň také nejslavnějším zástupcem žánru, je sbírka Ioanna Moscha († asi 619) nazvaná Louka (Λειμών či Λειμωνάριον, často citovaná pod latinským titulem Pratum spirituale, z nějž zřejmě vychází i zažitý, poněkud nepřesný český název Luh duchovní).33 Výbor z Louky v této knize předkládáme, a proto se sbírce budeme podrobněji věnovat na jiném místě.

Moschova Louka symbolicky uzavírá skupinu děl, která spadají do žánru (monastické) historie,34 tak jako se v době jejího vzniku se změnou politické situace a arabskou expanzí uzavírá první a nej-skvělejší kapitola vývoje mnišského hnutí. Pozdější sbírky už vznikly za změněných podmínek a mimo jiné je pro ně charakteristické, že sestávají čistě jen z vyprávění, nejde tedy už o cestovatelskou mozaiku zážitků, výroků a obrazů rozkvétajícího mnišského hnutí.

30 Nau F. (ed.), „Histoires des solitaires égyptiens“.31 Wortley J. „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, s. 78.32 Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ (Introduction).33 Lze narazit i na alternativní název Nový ráj (Νέος Παράδεισος).34 Zajímavou moderní ozvěnou Moschovy sbírky je kniha jednoho z ceněných autorů

cestovatelské literatury, který se v polovině 90. let vydal po stopách pouti Ioanna Moscha a jeho přítele Sofronia: Dalrymple W., From the Holy Mountain.

24 Úvod

Mapa Egypta a Blízkého východu s nejvýznamnějšími kláštery.

Z příběhů otce Daniela

Otec Daniel ze Sketis (1.)�

Tento otec8 Daniel žil ve Sketis jako mnich už od dětství. Nejdříve prožil čtyřicet let v klášteře a později se stal poustevníkem. Pak zaúto-čili barbaři9 a zajali jej. Byl u nich dva roky, než jej nějaký dobrý křesťan z jejich rukou osvobodil. Po krátkém čase se barbaři vrátili a znovu jej zajali. Byl u nich šest měsíců a pak jim uprchl. Když zaútočili potřetí, opět ho zajali. Zacházeli s ním zle a bez milosti jej trápili. Jednoho dne využil příležitosti, popadl kámen a cizince udeřil. Náhodou to byla rána smrtelná. Otec Daniel utekl a zachránil se.

Protože však litoval spáchané vraždy, vypravil se do Alexandrie a svěřil se s tou záležitostí patriarchovi Timotheovi.10 Patriarcha mu

7 Pro lepší orientaci je vždy za názvem příběhu uvedeno jeho pořadové číslo v edici.8 Počáteční slova budí dojem, že toto vyprávění, ač v dochovaných rukopisech tra-

dováno na prvním místě, nebylo původně začátkem celé sbírky. B. Dahlman se domnívá, že sbírku původně otevíral námi nepřekládaný příběh č. 2 o Markovi bláznu, srov. Dahlman B., Saint Daniel of Sketis, s. 62–63 a 191.

9 Sketis se stávala obětí barbarských vpádů poměrně často, v 5. a 6. století ji devas-toval národ Maziků. K rozsáhlému zpustošení oblasti došlo v letech 407–408 a pak znovu v 70. letech 6. století. Události, o nichž vypráví příběh, se však musely stát někdy ve 20. či 30. letech 6. století (srov. následující poznámku).

10 Jedná se zřejmě o Timothea III. (517–535). V originále se o něm mluví jako o arcibiskupovi (ἀρχιεπίσκοπος) – nejednotnost v titulování představitelů církve byla v rané době běžná a objevuje se i v jiných sbírkách často. Tuto terminologic-kou nejednotnost v překladu bez dalších komentářů opravujeme.

dal takovéto rozhřešení: „Copak tě ten, kdo tě z jejich rukou dvakrát vysvobodil, nemohl vysvobodit i potřetí? A vraždu jsi nespáchal, zabil jsi přece divoké zvíře.“

Otec Daniel tedy odplul do Říma a svěřil se s vraždou také řím-skému papeži, který mu řekl totéž. Vydal se pak také do Konstanti-nopole, Efesu,11 Jeruzaléma a Antiochie a přiznal se k vraždě před patriarchy. Všichni mu odpověděli stejně.

Vrátil se tedy do Alexandrie. Řekl si: „Danieli, Danieli, ten, kdo zabíjí, bude zabit.“ Šel do pretoria12 a vydal se prétorovým úřední-kům se slovy: „V boji, ovládnut hněvem, jsem uhodil kamenem a zabil člověka, proto vás prosím, abych byl předveden před správce a potrestán smrtí za spáchanou vraždu. Jen tak se osvobodím od budoucího trestu.“ Když to slyšeli, zavřeli jej do vězení. Po třiceti dnech o něm řekli prétorovi. Ten jej předvolal z vězení a vyslýchal jej. Daniel mu řekl celou pravdu. Správce se podivil jeho poctivosti a propustil jej se slovy: „Jdi a modli se za mě, otče. Kéž bys jich zabil ještě dalších sedm.“

Stařec13 si pomyslel: „Doufám v Boží lásku k lidem a v to, že mě Bůh v budoucnu nepožene k zodpovědnosti za tu vraždu. Přísahám Kristu, že ode dneška po všechny dny svého života budu sloužit

11 Efesos nebyl sídlem patriarchy, ale součástí patriarchátu konstantinopolského, měl však svého arcibiskupa a termíny „patriarcha“ a „arcibiskup“ jsou v příbězích o Dani-elovi (a nejen v nich) volně zaměňovány (viz předchozí pozn.).

12 Sídlo prétora, úředníka, který v pozdní římské říši řídil policii i soudní jednání. V Danielových příbězích je pro stejného úředníka užíván také termín ἄρχων – „vládce“. V českém textu převádím obě slova jako „prétor“ a „správce“.

13 Stařec – γέρων – bylo běžné označení zasloužilých a charismatických poustevníků raně byzantském mnišském prostředí, používalo se ho v podstatě synonymně s ozna-čením ἀββᾶς – „otec“. Nebylo podmínkou, aby „otec“ byl knězem – ve skutečnosti byla mezi průkopníky mnišského hnutí kněží spíše menšina.

33Z příběhů otce Daniela

někomu malomocnému, abych odčinil vraždu, kterou jsem spáchal.“ A přijal do své cely malomocného muže. Řekl si: „Pokud zemře, půjdu do Egypta14 a najdu si za něj jiného.“

Všichni ve Sketis věděli, že stařec má u sebe malomocného, nikdo kromě starce samotného však nesměl spatřit jeho tvář. Jednoho dne kolem poledne povolal stařec svého žáka, aby pro něj vykonal nějakou službu. Boží prozřetelnost způsobila, že stařec nechal dveře cely otevřené a zapomněl na to. Seděl na slunci a obsluhoval malomoc-ného, který byl nemocí zcela znetvořen. Starcův žák se vracel ze své pochůzky, našel dveře otevřené a spatřil starce, jak o malomocného pečuje. Ten byl celý zhnisaný, a tak stařec otíral jídlo a vkládal mu je do úst.15 Když žák viděl starcovo obdivuhodné počínání, užasl a chválil Boha, který starci poskytl tolik trpělivosti, aby mohl malo-mocnému sloužit.

O kameníku Eulogiovi (6.)

Otec Daniel, kněz16 ze Sketis, přicestoval se svým žákem do Thebaidy.17 Připluli po řece do vesnice, jež starci patřila a on ji dal k užívání námořníkům. Stařec řekl: „Dnes zůstaneme tady.“

14 Geografický název je zde použit pro označení světského prostředí v kontrastu k prostředí mnišských komunit.

15 Rukopisy se shodují na čtení κατέμασσε na tomto místě. Dahlman B. Saint Daniel of Sketis, s. 195 však upozorňuje, že zde mohlo dojít ke zkomolení řídkého slovesa κατεμάσησε – „rozkousal“, které by zde dávalo lepší smysl s ohledem na postižení malomocného, jež mu mohlo znemožnit zpracovávat pevnou stravu.

16 Slovo πρεσβύτερος původně znamenalo „starší“, jeho význam byl tedy blízký substan-tivu γέρων – „stařec“, „ctihodný muž“ (viz pozn. s. xx). Velmi brzy se jej však začalo používat pro označení kněze.

17 Thebais (gen. Thebaidy) – pouštní oblast v horním Egyptě v blízkosti egyptských Théb, oblíbené místo usazování eremitů.

Žák začal reptat: „Jak dlouho se ještě budeme takto potulovat? Vraťme se do Sketis.“

Stařec odpověděl: „Ne, dnes zůstaneme tady.“ Usadili se uprostřed vesnice jako cizinci. Bratr18 řekl starci: „Potěší snad Boha, že zde zůstá-váme, jako bychom měli něco společného s těmito lidmi? Pojďme alespoň do kaple.“

Stařec odpověděl: „Ne, zůstaneme zde.“A tak tam seděli až do pozdního večera. Bratr začal starce zahrno-

vat výčitkami. Řekl mu: „Kvůli tobě tu bídně zahynu.“Během jejich rozmluvy se objevil starý muž, laik, vysoký a bělovlasý.

Když spatřil otce Daniela, s pláčem mu začal líbat nohy. Přivítal i jeho žáka a řekl jim: „Račte do mého domu.“

S pochodní v ruce procházel uličky vesnice a hledal pocestné. Vzal k sobě do domu starce, jeho žáka a další, které potkal. Nalil vodu do umyvadla a umyl bratřím i starci nohy. Neměl nikoho, ani doma, ani jinde ve světě, než Boha. Prostřel stůl, a když se najedli, sebral zbytky a hodil je vesnickým psům. Tak to měl ve zvyku – nedopustil, aby od večera do dalšího rána zůstal v domě jediný drobeček. Pak se s ním Daniel usadil stranou, hovořili až do úsvitu o spáse a prolévali mnoho slz. Ráno se rozloučili a odešli.

Cestou zpět se žák starci poklonil 19 a řekl mu: „Otče, buď tak las-kav a řekni mi, kdo byl ten starý muž a odkud ho znáš.“

18 Tak jako se pro ctihodné mnichy a poustevníky používá termín „stařec“, mladší či ne tak významní mniši jsou často nazýváni prostě „bratři“ (ἀδελφοί).

19 Řecky ἔβαλεν μετάνοιαν. Výraz μετάνοια znamená „změnu názoru“, „pokání“ či „projev lítosti“. Spojení βάλλω μετάνοιαν označuje většinou akt pokání před Bohem či osobou, proti níž se člověk nějak prohřešil, většinou jde o pokleknutí nebo hlu-bokou poklonu.

34 Daniel ze Sketis 35Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis36

Stařec mu nechtěl odpovědět. Poklonil se mu tedy znovu a řekl: „Tolik jsi mi toho svěřil a o tom starém muži mi nepovíš?“ Vyprávěl mu totiž o ctnosti mnoha svatých mužů. Stařec však bratru nechtěl o onom muži vyprávět, a tak se bratr rozzlobil a nepromluvil na starce po celou cestu do Sketis.

Když přišel do své cely, nepřinesl starci jeho skrovnou porci jídla, jak to obvykle dělával. Stařec s jídlem vždy čekal do pozdního odpoledne. Když nastal večer, stařec vešel do bratrovy cely a řekl mu: „Proč, synu, necháš svého otce umírat hladem?“

Bratr odpověděl: „Nemám otce. Kdybych měl, miloval by své dítě.“„Nemáš-li otce, starej se sám o sebe,“ řekl stařec, otevřel dveře a chystal

se odejít, ale bratr ho předběhl a zadržel.Začal jej líbat a takto k němu hovořil: „Jako že je Bůh nade mnou,

nenechám tě jít, dokud mi nepovíš, kdo je ten muž.“ Bratr nechtěl vidět starce zarmouceného, protože jej velmi miloval.

Tehdy mu stařec řekl: „Nejdřív mi nachystej můj skromný pokrm a pak ti to řeknu.“

Když pojedl, povídá bratrovi: „Copak jsi tak tvrdohlavý? Proto, že ses mi ve vesnici vzpíral a reptal jsi, jsem ti nic nepověděl. A teď poslou-chej, ale nikomu dalšímu to nevyprávěj.Ten starý muž se jmenuje Eulogios. Je povoláním kameník. Svým řemeslem si vydělá každý den jedno keration20 a celý den až do večera nic nejí. Večer chodí po vesnici a všechny pocestné, které potká, pozve do svého domu, pohostí je, a co zbude, dává psům, jak jsi viděl.

20 Jednotka měny či váhy (κεράτιον – srov. „karát“, lat. siliqua) větší než nummus (νουμμίον) a menší než základní římská (a byzantská) zlatá mince zvaná solidus (νόμισμα). Jeden solidus se skládal z 24 keratií.

Jako kameník pracuje od mládí a dnes je mu více než sto let. Ježíš mu dává sílu, aby si denně vydělal svou mzdu.

Když jsem byl mladší, asi před čtyřiceti lety,21 přišel jsem prodávat do té vesnice své výrobky. Večer mě i další bratry, kteří byli se mnou, podle svého zvyku pozval k sobě a pohostil. Protože jsem viděl, jak ctnostný to byl muž, po návratu jsem se začal postit a pokračoval v tom po několik týdnů. Prosil jsem Boha, aby mu poskytl větší sumu peněz a on mohl prospět ještě více lidem. Po třítýdenním postu jsem ležel polomrtvý z toho všeho odříkání a vtom jsem spatřil, jak se ke mně blíží muž posvátného vzezření a říká mi: „Danieli, co máš na srdci?“

Odpověděl jsem: „Pane, dal jsem slovo Kristu, že nepozřu chléb, dokud se nedozvím, že kameníku Eulogiovi se dostalo požehnání, díky němuž může prospět mnoha dalším lidem.“

„Ne, takhle je to v pořádku,“ odpověděl mi.Řekl jsem: „Pane, dej mu víc, ať všichni skrz něj mohou slavit tvé

posvátné jméno.“Odpověděl: „Já ti říkám, že takhle je to v pořádku. Jestli však

chceš, abych mu poskytl víc, zaruč se za jeho duši, že skutečně dojde po smrti spásy, a já to udělám.“

„Přijmi jeho duši z mých rukou,“ odpověděl jsem.

21 Příběh, který Daniel právě začíná vyprávět, se musel dle kontextu odehrát okolo roku 525. Byl-li Eulogios za čtyřicet let poté starý asi sto let, musel se narodit někdy kolem roku 465. Je však dost dobře možné, že číslovky 100 je použito prostě pro označení velmi vysokého věku. Z dokumentů ze 4. století vyplývá, že ani zámožní lidé v té době často neznali přesně vlastní věk.

37Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis38

A tu jsem spatřil, že stojíme ve chrámu Vzkříšení,22 a nějaký mláde-nec seděl na Svatém kameni a Eulogios stál po jeho pravici. Mlá-denec ke mně poslal jednoho z těch, kdo jej obklopovali, a zeptal se: „Tento člověk se zaručil za Eulogia?“

Všichni odpovídali: „Ano, pane.“„Řekněte mu, že na té záruce trvám.“Pravil jsem: „Ano, pane, je to má zodpovědnost, jen mu ten

majetek poskytni.“A tu jsem spatřil, jak sypou Eulogiovi do klína peníze, a vešlo

se tam všechno, co vysypali. Když jsem se probudil, pochopil jsem, že jsem byl vyslyšen, a velebil jsem Boha.

Eulogios jednoho dne při práci udeřil do kamene a uslyšel dutý zvuk. Udeřil ještě jednou a spatřil malý otvor. Udeřil znovu a našel jeskyni plnou peněz. Užasl a pomyslel si: „To jsou peníze Izraelitů.23 Co mám dělat? Jestli je vezmu do vesnice, doslechne se o tom správce, přijde, vezme mi je a já se ocitnu v nebezpečí. Raději odejdu do cizí země, kde mě nikdo nezná.“

Pronajal si zvířata, jako by chtěl převážet kámen, a v noci přepravil peníze k řece. A tak opustil své lidumilné dílo, naložil peníze na loď a doplul až do Byzantia.24

22 Chrám Vzkříšení byl jeden z chrámů patřících k bazilice Božího hrobu císaře Konstantina v Jeruzalémě a je jedinou její částí zachovanou dodnes. Je to rotunda s údajným hrobem Ježíše Krista uprostřed. Svatým kamenem měl být uzavřen vchod hrobu a snesl se na něj anděl Páně (Mt 28,2).

23 Srov. biblické zmínky o tom, že Židé okradli Egypťany. V Bibli je však jasně řeče-no, že Židé kořist z Egypta odnesli: Ex 3,21–22, 11,2–3, 12,35–36 a Ž 105,37 (Septuaginta Ž 104,37).

24 Byzantion, původní antický název hlavního města Konstantinopole, který dal v novověku základ pojmenování celého středověkého řeckého státu, se ve středo-věku používal výhradně jako alternativní název pro hlavní město.

Tehdy vládl starý Iustinos.25 Eulogios mu dal mnoho peněz a Iustinos jej učinil prétorským prefektem.26 Pořídil si velký dům, kterému se dodnes říká U Egypťana.

Po dvou letech jsem ve snu opět spatřil onoho mládence v chrámu Vzkříšení, tak jako minule. Chvíli poté jsem uviděl, jak jakýsi mouře-nín27 vleče Eulogia od mládence pryč.

Probudil jsem se a pomyslel si: „Běda mně, hříšníkovi. Zatratil jsem svou duši.“ Oblékl jsem se do ovčí kůže a vydal jsem se do vesnice prodávat svou práci. Očekával jsem, že tam Eulogia potkám. Nastal večer a nikdo mě nevyhledal. Šel jsem se tedy zeptat jedné stařeny. Oslovil jsem ji: „Matko, dej mi, prosím, pár kousků suchého chleba, protože jsem dnes nic nejedl.“

Odešla a vrátila se s trochou uvařeného jídla. Sedla si vedle mě a začala ke mně promlouvat: „Otče, copak nevíš, že jsi mladý muž

25 Císař Iustinos I. (518–527). Vzhledem k tomu, že je v textu označován jako „starý“, musel autor vyprávění zřejmě mít v povědomí už i císaře Iustina II. (565–578). Rok 565 jako doba vyprávění vychází i ze samotného příběhu (viz pozn. 61). Dle etiopské verze se příběh odehrál za vlády císaře Anastasia (491–518).

26 Praefectus praetorio (ἔπαρχος τῶν ἱερῶν πραιτωρίων), původně velitel císařovy tělesné stráže, byl od 4. století nejvyšším oblastním civilním úředníkem.

27 Řecké Αἰθίοψ, „Etiopan“, bylo často používáno pro označení démonů, jimž lidové představy a hagiografická literatura přisuzovaly černou tvář, srov. např. hned první řecké hagiografické dílo, Athanasiův Život svatého Antonína: Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine 6,1, s. 146: καὶ ὥσπερ ἐξιστάμενος, οἷός ἐστι τὸν νοῦν, τοιοῦτος ὕστερον καὶ τῇ φαντασίᾳ μέλας αὐτῷ φαίνεται παῖς, česky Ventura V. – Mendelová E., s. 26: Poté se mu ukázal takový, jaký je, v duchu, také ve viditelné podobě: jako černý chlapec. Předsudky vůči jiné barvě pleti byly v raně křesťanské společnosti zakořeně-ným fenoménem, musel jim čelit např. otec Moses (Mojžíš) Černý, který byl snad etiopského původu, každopádně černoch: srov. Apofthegmata, řada alfa-betická: O otci Mojžíšovi 3–4: PG 65, s. 284, překlad Ward, Sayings of the Desert Fathers, s. 117–118.

39Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis40

a neměl bys zůstávat tak dlouho ve vesnici? Nevíš, že mnišský život vyžaduje klid?“28

Odpověděl jsem jí: „Ale co mám dělat? Přišel jsem přece prodá-vat svou práci.“

„Ani když prodáváš svou práci, nezůstávej ve vesnici tak dlouho.“Řekl jsem jí: „Ušetři mne svých rad a řekni mi: copak není ve

vesnici bohabojný člověk, který se ujímá pocestných?“„Ach, otče,“ odvětila. „Měli jsme tady jednoho kameníka, který

učinil pro pocestné mnoho dobrého. Když Bůh viděl jeho skutky, obdařil ho svou milostí, a jak jsme se doslechli, je z něj dnes patricij.“29

Když jsem to uslyšel, pomyslel jsem si: „Tuto vraždu jsem spá-chal já.“

Nastoupil jsem tedy na loď a vydal se do Byzantia. Našel jsem dům Egypťana Eulogia, posadil jsem se před jeho bránu a čekal, až se objeví. Spatřil jsem ho, obklopeného přepychem, a zavolal jsem na něj: „Slituj se, chci s tebou hovořit v soukromí.“

On si mě ani nevšiml, ale jeho sluha mě zbil. Předběhl jsem jej, znovu jsem na něj volal, ale znovu mě zbili. Takto to pokračovalo čtyři týdny a já s ním nedokázal promluvit. Tehdy jsem zmalomyslněl, opustil jsem dům a vrhl jsem se s pláčem před obraz přesvaté Boho-rodičky. Oslovil jsem Spasitele: „Pane, buď mě zbav mojí záruky za toho člověka, nebo i já opustím mnišský život.“

28 Chování potulných mnichů pohoršovalo církevní autority. Od 5. století byla zdů-razňována důležitost pokorného mnišského života v komunitě nebo o samotě. Od mnichů se také požadovalo, aby se živili manuální prací.

29 Patricij (πατρίκιος) byl v Byzanci vysoký čestný titul udělovaný významným úřed-níkům u císařského dvora.

Jak jsem takto v duchu hovořil, upadl jsem do spánku a zdálo se mi, že se strhl velký povyk a lidé křičeli: „Augusta30 přichází!“ Před ní šel tisícihlavý dav. Zvolal jsem: „Smiluj se nade mnou, má Paní!“

Zastavila a zeptala se mě: „Jaké máš trápení?“„Zaručil jsem se za prefekta Eulogia. Přikaž, ať mě zbaví toho

závazku.“Odpověděla mi: „To není moje věc, dostůj svému závazku, jak

je ti libo.“Probudil jsem se a pomyslel si: „I kdyby mě to mělo stát život,

nevzdálím se od jeho brány, dokud se s ním nesetkám.“ A zase jsem šel před bránu. Když se objevil, volal jsem na něj. Přiběhl ke mně dveřník a zmrskal mě po celém těle. Zmalomyslněl jsem a rozhodl se: „Vrátím se do Sketis. Bude-li Bůh chtít, zachrání mě i Eulogia.“

A vydal jsem se hledat loď. Našel jsem jednu, která plula do Ale-xandrie, a jakmile jsem na ni nastoupil, ve svém zoufalství jsem ulehl a usnul. Spatřil jsem sám sebe zase v chrámu Vzkříšení a onoho mladíka sedícího na svatém kameni. Otočil se ke mně a hrozivým hlasem se mě otázal: „Nedostojíš svému závazku?“

Stál jsem tam a třásl se strachy neschopen slova. Rozkázal dvěma z těch, kdo stáli okolo, aby mě pověsili s rukama za zády. Řekli mi: „Neslibuj, co nemůžeš splnit, a nepři se s Bohem.“ Visel jsem tam a nemohl ani otevřít ústa.

Pak jsem uslyšel: „Augusta přichází.“Pohled na ni mi přinesl trochu útěchy. Řekl jsem jí slabým hla-

sem: „Smiluj se nade mnou, Paní světa.“Ona povídá: „Co zase chceš?“

30 Titul augusta náležel císařovně a jejím dcerám. Zde je jím ovšem označena Panna Maria.

41Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis42

„Visím zde kvůli své záruce za Eulogia.“Odvětila: „Přimluvím se za tebe.“A spatřil jsem, jak přistoupila k mládenci a políbila mu nohy. Svatý

mládenec mi řekl: „Jdi a už nečiň nic podobného.“Odpověděl jsem: „Zhřešil jsem, Pane, odpusť mi. Prosil jsem za

něj, aby se stal užitečným, ne neužitečným.“Rozkázal, aby mě rozvázali, a řekl mi: „Odejdi do své cely a nepá-

trej po tom, jak vrátím Eulogia, kam patří.“Když jsem se probudil, velice jsem se zaradoval, že ze mě byl

závazek sňat. Cestou na lodi jsem velebil Boha.Za tři měsíce jsem se doslechl, že Iustinos zemřel a místo něj vládne

Iustinianos.31 Zanedlouho proti němu povstali Hypatios, Dexikrates, Pompeios a prefekt Eulogios.32 Tři z nich byli zajati a popraveni a jejich majetek byl zabaven. Stejně tak i majetek Eulogiův.33 Eulogios z Kon-stantinopole za noci uprchl. Císař rozkázal, aby byl zabit, kdekoliv bude nalezen. Eulogiovi se podařilo uniknout a vrátil se do své ves-nice. Převlékl se do obyčejných šatů. Všichni z vesnice se sešli a říkali mu: „Vítej. Slyšeli jsme, že se z tebe stal patricij.“

31 Iustinianos I. (527–565).32 Řeč je o slavném povstání Nika!, ke kterému došlo 13. ledna roku 532. Hypatios

a Pompeios byli bratři, synovci císaře Anastasia I., kteří si po jeho smrti v roce 518 činili nárok na trůn. Ten však nakonec získal velitel císařské gardy Iustinos I., který později adoptoval svého synovce Iustiniana, čímž mu zajistil nástupnictví. Povstání Nika! bylo dle některých pramenů iniciováno Hypatiem, Pompeiem a jejich brat-rancem Probem, i když jeho příčiny byly s největší pravděpodobností komplexněj-ší. Hypatios byl provolán císařem. Po krvavém potlačení povstání byli Hypatios a Pompeios popraveni, Probos uprchl a byl Iustinianem poslán do vyhnanství. Jméno Eulogia ani Dexikrata se v souvislosti s povstáním v žádném z pramenů nezmiňuje. Jistý Dexikrates zastával úřad konzula v roce 503.

33 Majetky povstalců byly skutečně zabaveny, ale později byly jejich rodinám vráceny a Probos byl povolán z vyhnanství zpět.

Odpověděl jim: „Kdybych byl patricijem, stál bych tu teď před vámi? Ne, to byl jiný Eulogios z tohoto kraje. Já jsem putoval do Svaté země.“

Vešel do svého domu a pomyslel si: „Ubohý Eulogie, vstaň, chop se svého nářadí a pusť se do práce. Toto sice není císařský dvůr, ale zato zde nepřijdeš o hlavu.“

Vzal své nářadí a vydal se ke kameni, v němž našel peníze. Snad si myslel, že tam najde další. Kopal celé dopoledne, ale nenašel nic. Začal vzpomínat na služebnictvo, přepych, jídlo, a znovu si řekl: „Ubohý Eulogie, vstaň a pracuj, toto je Egypt.“ A tak jej po malých krůčcích svatý mládenec a naše paní Bohorodička navrátili k původ-nímu řádu – vždyť Bůh není nespravedlivý a nezapomíná na dřívěj-ší skutky.

Zanedlouho jsem se vydal do oné vesnice prodávat svou práci, a hle, večer se objevil podle svého dřívějšího zvyku Eulogios a pozval mě do svého domu. Když jsem jej spatřil v prachu přicházet, vzdychl jsem a v slzách zvolal: „Jak veliké je tvé dílo, pane. Jak moudré jsou tvé činy. Který Bůh je tak veliký jako náš Bůh? Ty jsi jediný Bůh, který činí zázraky. Poskytuješ chudobu i bohatství, pokořuješ i povzná-šíš. Kdo může předvídat tvé zázraky či tvé soudy, Pane? Já, hříšník, jsem se o to pokusil, a moje duše téměř skončila v pekle.“34

Eulogios mě a další, které našel, vzal domů, umyl nám podle svého zvyku nohy a pohostil nás. Když jsme se najedli, zeptal jsem se ho: „Jak se ti daří, otče Eulogie?“

Odvětil: „Modli se za mě, otče. Jsem ubožák s prázdnýma rukama.“

34 Dosl. „v Hádu“ (παρὰ βραχὺ παρῴκησε τῷ ᾅδη ἡ ψυχή μου). Pronikání pohanské ter-minologie do křesťanské řečtiny a splývání představ je běžným a i v současné řečtině patrným jevem.

43Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis44

Řekl jsem mu: „Kéž by se ti ani nedostalo toho, co jsi měl.“„Proč, otče?“ zeptal se. „Copak jsem ti něčím ublížil?“„Jestli jsi mi ublížil?“ odvětil jsem a vyprávěl mu vše, co se stalo.

Oba jsme se rozplakali a Eulogios mi povídá: „Modli se, otče, ať mi Bůh dopřeje, co je nutné k mé nápravě.“

Odpověděl jsem mu: „Nečekej, bratře, že ti ještě po dobu tvého života bude Kristem svěřeno víc než toto keration za tvou práci.“

A vidíš, po tolik roků mu Bůh dává sílu, aby si svým řemeslem to keration vydělal.

Toto svěřil otec Daniel svému žáku po návratu z Thebaidy. Obdivu-hodná je Boží dobrota, protože v krátkém čase pozvedl Eulogia a opět pokořil tak, aby mu to bylo ku prospěchu. Modleme se i my, abychom byli pokořeni v Kristu a pak před jeho přísným soudem a tváří v tvář jeho důstojnosti došli slitování.

O peněžníku Andronikovi a jeho ženě Athanasii (7.)

Ve veliké Antiochii35 žil peněžník36 jménem Andronikos. Vzal si za ženu dceru jiného peněžníka, Ioanna. Jmenovala se Athanasia, „nesmrtelná“. Jako nesmrtelná se skutečně ukázala díky svým činům

35 „Velikou“ Antiochií byla nazývána Anitochie Syrská či jinak též Antiochie nad Orontem (dnešní Antakya), jedno z nejvýznamnějších měst pozdní antiky a sídlo jednoho z patriarchů, pro rozlišení od menší Antiochie Pisidské v srdci Malé Asie.

36 Slovo ἀργυροπράτης označovalo původně stříbrotepce. Postupně se z tohoto řemesla vyvinulo povolání bankéře či finančníka, u nějž lidé ukládali nebo si půjčovali peníze, což bylo zdrojem značného bohatství.

a rozumu. I Andronikos byl velmi zbožný a dobrý člověk. Byli velice bohatí a žili takovýmto způsobem: výnosy z půjčování a ze svého majetku dělili na tři části, jednu určili pro chudé, druhou pro mnichy a třetí pro sebe.37 Celé město milovalo pana Andronika pro jeho dobrotu.

Spal se svou ženou, ona otěhotněla a porodila syna, jemuž dala jméno Ioannes. Otěhotněla pak ještě jednou a porodila dceru, kterou pokřtila Maria. Pak už se jí Andronikos nikdy necudně nedotkl. Každou nedělní, pondělní a středeční noc zasvětil Andronikos z lásky k chudým mytí mužů a jeho žena mytí žen.

Jednoho dne se paní Athanasia za úsvitu vrátila ze své milé práce38 a nalezla své dvě děti, jak sténají. Ulehla do postele a přivinula je na hruď. Když vešel Andronikos, okřikl ji, že zahálí. Ona mu řekla: „Nehněvej se, můj pane, ale děti jsou nemocné.“

Dotkl se jich a zjistil, že mají horečku. S povzdechem pravil: „Děj se vůle Boží.“

Odešel z města pomodlit se ke svatému Iulianovi;39 tam totiž byli pohřbeni jejich rodiče. Zůstal tam celé dopoledne, a když se vrátil, uslyšel ze svého domu hlasitý pláč a hluk. Polekaně přiběhl a našel ve svém domě skoro celé město. Děti byly mrtvé. Když je

37 Dělení majetku či výdělku na tři díly je rozšířený hagiografický topos. Srov. Paulos z Monembasie, 5.

38 Dosl. φιλοπονία. Tento typ pokorné služby chudým byl mezi alexandrijskými laiky relativně rozšířeným fenoménem. Tvořili určitá bratrství, nazývali se φιλόπονοι – „milovníci práce“ či σπουδαίοι – „horliví“, a kromě svých civilních životů, v nichž často patřili mezi městskou elitu, se věnovali také praktikování zbožnosti a filan-tropickým aktivitám, zejména finanční a fyzické pomoci chudým. Vysoko si cenili také pohlavní čistoty. Podobné skupiny jsou známy i z dalších měst byzantské říše.

39 Chrám svatého Iuliana stál 4,5 km od Antiochie, zřejmě na cestě do Dafne. Byl zasvěcen mučedníku Iulianovi z Anazarbu, který byl zabit během pronásledování křesťanů za Diokletiana (koncem 3. století).

45Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis46

spatřil, jak vedle sebe leží na lůžku, vešel do modlitebny a s pláčem padl na zem před oltářem. Říkal: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Pán dal, Pán vzal. Stalo se podle jeho vůle. Buď blahoslaveno Boží jméno nyní i na věky.“

Jeho žena řekla: „Zemřu se svými dětmi,“ a pokusila se uškrtit.Na pohřbu dětí se sešlo celé město, přišel i patriarcha se všemi

duchovními. Uložili je v kapli svatého mučedníka Iuliana nad jejich prarodiče. Patriarcha pak pozval blahoslaveného Andronika do bis-kupského paláce.

Jeho žena se nechtěla vrátit domů a nocovala v kapli. Uprostřed noci se jí zjevil mučedník v mnišském rouchu a promluvil k ní: „Proč nedopřeješ odpočinku těm, kdo jsou zde?“

Ona odpověděla: „Můj pane, nezlob se na mě, mám velkou bolest. Měla jsem jen dvě děti a dnes jsem je obě společně pohřbila.“

Zeptal se jí: „Kolik let bylo tvým dětem?“„Jednomu dvanáct a druhému deset.“„A proč pro ně pláčeš? Kéž bys raději plakala nad vlastními hříchy.

Říkám ti, ženo, že tak jako když lidské tělo žádá stravu, je nemožné mu nedat najíst, stejně tak děti žádají od Krista budoucí blaho a říkají, spravedlivý Soudce, připravil jsi nás o blaho na zemi, nepřipravuj nás o to nebeské.“

Ta slova ji povzbudila a její smutek se proměnil v radost. Řekla: „Když mé děti žijí v nebi, proč vlastně pláču?“

Otočila se a hledala otce, se kterým mluvila, ale nikde ho neviděla. Zaklepala na dveřníka a zeptala se: „Kde je ten otec, který sem před chvílí vešel?“

Odvětil: „Copak nevidíš, že dveře jsou zamknuté? Proč se ptáš na otce, který měl před chvílí vejít?“ Tak dveřník pochopil, že měla vidění.

Ženy se zmocnila posvátná hrůza a požádala, aby se mohla vrátit domů. Pak blahoslavená Athanasia vyprávěla manželu o svém vidění a řekla mu: „Pane můj, vlastně jsem tě o to chtěla požádat už za života dětí, ale ostýchala jsem se. Teď po jejich smrti ti tedy říkám: Buď tak laskav, vyslyš mě a pošli mě do kláštera, abych mohla oplakávat své hříchy.“

Odpověděl jí: „Jdi a vyzkoušej si svůj úmysl na týden. Jestli na něm budeš trvat, promluvíme si o tom.“

Když se vrátila, říkala totéž. Blahoslavený Andronikos tedy povo-lal svého tchána a předal mu celý svůj majetek se slovy: „Půjdeme se pomodlit do Svaté země. Pokud se naplní náš lidský osud, je mezi tebou a Bohem, jak naložíš s naším majetkem. Prosím tě však, abys z tohoto místa učinil nemocnici a útulek pro mnichy.“40

Osvobodil a obdaroval své otroky,41 vzal s sebou něco posvě-ceného chleba a dva koně a společně s manželkou v noci opustil město.

Blažená Athanasia hleděla zdálky na svůj dům, pozvedla zrak k nebesům a řekla: „Bože, který jsi řekl Abrahamovi a Sáře, odejdi ze své země, od svých příbuzných, a jdi do země, kterou ti ukážu,42 řiď i teď naše kroky v bázni před Tebou. Hle, pro Tvé jméno jsme nechali dveře našeho domu otevřené. Nezavírej před námi dveře svého království.“ A v slzách se oba vydali na cestu.

40 Zařízení, kterému se říkalo ξενών či ξενοδοχεῖον, fungovalo jako ubytovna, posky-tující zdarma stravu a přístřeší pocestným, především poutníkům a mnichům. Postupně se tyto domy přeměnily v kombinaci nemocnice a ubytovny.

41 Vlastnit otroky nebylo považováno za hřích, ale mnichům to bylo zapovězeno, stejně jako mít jakýkoliv jiný majetek.

42 Gn 12,1.

47Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis48

Doputovali až do Svaté země, poklonili se svatým místům a setkali se s mnoha svatými otci. Pak došli až do svatyně svatého Meny u Ale-xandrie43 a mučedník jim přinesl velký duchovní prospěch.

V brzkém odpoledni vyhlédl Andronikos ze svatyně a spatřil mnicha a laika, jak se přou. Zeptal se laika: „Proč otci spíláš?“

Odvětil mu: „Pane, najal si mé zvíře na cestu do Sketis. Řekl jsem mu, jeďme celou noc a zítra před polednem dorazíme na místo. Vyhne-me se tak horku. On však nechce, abychom se vydali na cestu hned.“

Pan Andronikos se zeptal: „Máš ještě jiné zvíře?“„Ano,“ odpověděl.„Jdi pro ně a doveď je, já si vezmu jedno a tento otec druhé,

protože i já chci odejít do Sketis.“Své ženě Andronikos řekl: „Zůstaň tady u svatého Meny, já půjdu

do Sketis, poprosím tamní otce o požehnání a vrátím se.“Ona mu odpověděla: „Vezmi mě s sebou.“„Žena do Sketis nesmí.“Odpověděla s pláčem: „Budeš se zodpovídat svatému Menovi,

pokud tam zůstaneš a nevrátíš se, abys mě svěřil do kláštera.“Objali se a rozloučili.Odešel tedy do Sketis, a když se poklonil otcům ve všech laurách,44

uslyšel o otci Danielovi. Vydal se k němu a po mnoha nesnázích se s ním potkal. Vyprávěl starci vše o svém osudu. Stařec mu řekl:

43 Svatý Menas byl voják římské armády, umučený na počátku 4. století. Jeho svatyně stála asi 43 km jihozápadně od Alexandrie na cestě do Sketis. Svatý Menas se prosla-vil svými zázraky a jeho chrám byl jedním z nejslavnějších svatostánků zasvěcených mučedníkům v pozdní antice.

44 Termín laura (či lávra, doslova „ulička“) označoval v raném středověku speciál-ní formu komunitního mnišského života, která stála mezi životem klášterním (koinobiálním, cenobitským) a poustevnickým – jednalo se o seskupení cel několika eremitů. Později se termín v řeckém prostředí používal pro označení jakéhokoli

„Vrať se a přiveď svou ženu. Napíšu ti dopis a odvedeš ji do jednoho z klášterů v Thebaidě.45

Andronikos učinil, co mu stařec řekl, vydal se pro ni a přivedl ji ke starci. Ten k nim promluvil o spáse, napsal dopis a poslal je do kláštera. Když se Andronikos vrátil, dal mu stařec mnišský šat a zasvě-til ho do mnišského života. Andronikos s ním zůstal dvanáct let. Poté požádal starce, ať jej propustí, aby mohl putovat do Svaté země. Stařec mu požehnal a propustil jej. Otec Andronikos se na cestě Egyptem usadil pod stromem, aby si odpočinul od horka. A říze-ním Boží prozřetelnosti se tam objevila i jeho žena, která se v mužském oděvu také vydala na cestu do Svaté země. Pozdravili se. Holubice poznala svého druha, ale jak by on mohl poznat ji, když její krása uvadla a vypadala jako mouřenín?

Zeptala se ho: „Kam jdeš, otče?“„Do Svaté země,“ odvětil.„I já tam mám namířeno. Chceš-li, můžeme putovat spolu, ale

budeme mlčet, jako kdybychom šli každý sám.“Andronikos odpověděl: „Jak si přeješ.“Zeptala se: „Nejsi žák otce Daniela?“„Ano.“„Modlitby starce nás budou provázet,“ řekla.

kláštera. Naproti tomu v prostředí ruského pravoslaví lávra označuje výhradně velký klášter s výsadním postavením, řízený přímo patriarchou.

45 Doslova „do kláštera Tabenniských“ (εἰς μοναστήριον τῶν Ταβεννησιωτῶν). Taben-nisi byla opuštěná vesnice v Thebaidě, kde Pachomios ve 20. letech 4. století založil vůbec první koinobion, tedy klášterní pospolitost (třetí typ mnišského života vedle laury a poustevnictví, srov. i předchozí poznámka). Označení je zde pravděpodobně použito právě pro tento typ cenobitského kláštera, nikoli pro konkrétní klášter v Tabennisi. Mezi Pachomiem a jeho druhy založenými kláštery v Tabennisi a neda-lekém Pbau byly s určitostí také dva ženské kláštery.

49Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis50

Andronikos doplnil: „Amen.“A tak putovali společně a poklonili se svatým místům. Pak se vrá-

tili do Alexandrie. Otec Athanasios46 řekl otci Andronikovi: „Chceš, abychom bydleli ve společné cele?“

Andronikos odpověděl: „Ano, jestli si to přeješ, ale nejdřív chci jít za starcem a dostat jeho požehnání.“

Otec Athanasios řekl: „Jdi, já zůstanu v Oktokaidekatu,47 a pokud se vrátíš, zachovejme mlčení, jako když jsme společně putovali. Pokud si to nepřeješ, nevracej se. Já zůstanu zde.“

Andronikos odešel, přivítal se se starcem a vyprávěl mu o bratru. Stařec mu řekl: „Jdi, spokoj se s mlčením a zůstaň s bratrem, protože je dobrý.“

A tak se Andronikos vrátil a nalezl otce Athanasia. Žili společně v Boží bázni dvanáct let a Andronikos nepoznal, že je to jeho žena. Stařec je často navštěvoval a rozmlouval s nimi k jejich duchovnímu prospěchu. Jednou, když se s nimi stařec rozloučil a odcházel ke svatému Menovi, dohonil ho otec Andronikos a řekl mu: „Otec Athanasios odchází k Pánu.“

Stařec se vrátil a našel jej ještě naživu. Otec Athanasios začal plakat. Stařec jej oslovil: „Pláčeš, místo aby ses radoval, že odcházíš ke Kristu?“

Otec Athanasios mu odpověděl: „Pláču jen kvůli otci Androni-kovi. Udělej mi laskavost: až mě pochováte, najdeš zprávu pod mým polštářem. Přečti si ji a dej ji otci Andronikovi.“

46 Ženy-poustevnice skrývající své pravé pohlaví jsou oblíbeným motivem byzantské hagiografie, srov. Constantinou S., Female Corporeal Performances: Reading the Body in Byzantine Passions and Lives of Holy Women.

47 Oktokaidekaton, doslova „Osmnáctý (milník od Alexandrie)“ byla jedna z pobřež-ních mnišských konglomerací západně od Alexandrie.

Pomodlili se, Athanasiovi se dostalo svatého přijímání a zesnul v Pánu.

Když se jej chystali pohřbít, zjistili, že je to žena, a to se rozneslo po celé lauře. Stařec poslal pro všechny z celé Sketis, i z vnitřní pouště.48 A přišli i ze všech laur z Alexandrie, celé město se sešlo, a všichni ze Sketis měli na sobě bílý oděv. Tak je to ve Sketis zvykem.49 Vynesli ctihodné ostatky Athanasie, přinesli větve a palmové listy a chválili Boha, který ženě poskytl takovou vytrvalost. Stařec tam zůstal, aby držel za Athanasii týdenní smutek, a pak chtěl odejít a vzít s sebou i otce Andronika. To však Andronikos odmítl: „Zemřu u své paní.“

Stařec se tedy znovu rozloučil, a než došel ke svatému Menovi, dostihl jej nějaký bratr a řekl mu: „Otec Andronikos odchází za otcem Athanasiem.“ Kdo to slyšel, vypravil se tam. Našli ho ještě naživu. Dal jim požehnání a zesnul v Pánu.

Pak nastal svár mezi otci z Oktokaidekaton a ze Sketis, kteří říkali: „Ten bratr patří k nám. Vezmeme ho do Sketis a jeho modlitby nám pomohou.“

Ti z Oktokaidekaton říkali: „Uložíme ho vedle jeho sestry.“Stejně tak otec Daniel měl za to, že by měl být pohřben tam.

Bratři ze Sketis však nesouhlasili: „Stařec je blíž k nebi a nemusí se bát tělesného sváru. My jsme mladší a chceme, aby nám Androni-kovy modlitby pomohly.“50

48 „Vnitřní“ či „velkou“ pouští byla nazývána Sketis jako část pouště vzdálenější od Nilu, oproti „vnější“ či „blízké“ části nejblíže k Nilu.

49 Bílý šat symbolizoval v dobovém mnišství přípravu na Poslední soud a vzkříšení (mj. takto oděni uléhali mniši každý den na lože).

50 Daniel jakožto zasloužilý a ctihodný asketa má blíže k nebi než mladí mniši, a boj s démony je pro něj proto snadnější. Mladí mniši si přejí ostatky svatého muže jako důležitou zbraň v boji proti ďábelským nástrahám.

51Z příběhů otce Daniela

Daniel ze Sketis52

Když stařec pozoroval ten rozruch, řekl bratrům: „Jestli mě nebu-dete poslouchat, zůstanu zde i já a budu pohřben se svými dětmi.“

Tehdy se utišili a připravili ostatky bratra Andronika k pohřbu. Pak řekli starci: „Vraťme se do Sketis.“

Odvětil: „Nechte mě držet za bratra sedmidenní smutek.“ A tak ho tam nechali.

Modleme se i my ke všem svatým, abychom dosáhli ctnosti otce Andronika a otce Athanasia. Amen.

Anastasios Sinajský

Mnich, cestovatel a produktivní spisovatel Anastasios (asi 630–701) se narodil v kyperském městečku Amathus. Svoji vlast opustil ještě před arabskou invazí na Kypr v roce 649 a cestoval nejprve do Pales-tiny a Sýrie a pak do Egypta. Mnichem se stal kolem roku 660 a nakonec se usadil v klášteře na hoře Sinaj.1 Je možné, že získal nějaké medicínské vzdělání (srov. č. I, 3), protože zde měl na starosti péči o nemocné. Pro rozšířenou domněnku, že byl igumenem kláš-tera, neexistuje žádný spolehlivý důkaz. Byl aktivním účastníkem dobových teologických polemik, především bojoval proti monofy-zitismu a monotheletismu.

Po dlouhou dobu nebylo autorství mnohých jeho děl potvrzeno, byl zaměňován především s Anastasiem I., patriarchou Antiochie († 598/599), ale i s dalšími osobami. Dnes převládá shoda o tom, že hlavní Anastasiovi připisovaná díla od něj také pocházejí. Jde především o jeho nejdůležitější teologické dílo Hodegos (Viae dux), Šestnáct kapitol proti monofyzitům, exegetické spisy jako Tři kázání o stvoření člověka k obrazu Božímu a sbírku otázek a odpovědí týka-jících se exegetických, ale i praktických otázek. S jistotou mu byly

1 Ostatky svaté Kateřiny, jejíž jméno dnes klášter nese, zde byly uloženy až v 10. nebo 11. století.

114 Anastasios Sinajský

také připsány dvě sbírky vyprávění prospěšných pro duši, z nichž část předkládáme českým čtenářům v tomto výboru.

Nejisté zůstává Anastasiovo autorství spisu Hexaemeron, alego-rického komentáře k biblické knize Genesis, a děl Proti Židům a O herezích.

Anastasiova sbírka vyprávění je obvykle označována jako Narrationes a čítá necelých 70 textů. Jako další sbírky má i ona velmi rozkolísanou textovou tradici a dlouho se pochybovalo i o Anastasiově autorství. Dnes víme, že šlo původně o sbírky dvě, z nichž první se věnuje sinajským otcům a ústřední jednotící téma té druhé spočívá v boji s nevěřícími, muslimy, kteří v této době začali pronikat na Sinajský poloostrov, a také s démony. Oba tito největší nepřátelé každého zbožného askety se ve vyprávěních různě propojují a prolínají.2

Letmé srovnání s Moschovou sbírkou nám ukáže nejeden rozdíl mezi oběma autory a zároveň i vývojovými stupni žánru. Za povšim-nutí stojí paralela k Moschovu „květinovému“ obrazu v podobě metafory ptačí v prologu II. Anastasiovy sbírky; autorský záměr z něj však vyplývá velmi podobný. Anastasiovy sbírky jsou oproti Louce tematicky daleko sevřenější. Ani jejich geografický záběr není tak široký, i když dějištěm není zdaleka jen Sinaj, Anastasios reprodu-kuje také příběhy rodného Kypru či z Palestiny, kde rovněž strávil nějaký čas. Anastasios v sobě také nezapře teologa, jeho příběhy

2 Edice: Nau F., „Le texte grec du moine Anastase sur les saints pères du Sinaï“, Idem., „Le texte grec des récits utiles à l’âme d’Anastase (le Sinaïte)“; Heid C., „Die C-Reihe erbaulicher Erzählungen des Anastasios vom Sinai“. Moderní kri-tickou edici s překladem do francouzštiny pořídil v rámci své disertační práce, bohužel dosud nevydané a velmi těžko dostupné, Binggeli A., Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles à l’âme.

jsou daleko více protkány biblickými odkazy, než je tomu v jakékoli jiné sbírce vyprávění, a jeho hrdinové nezřídka vedou s démony pro dnešního čtenáře až bizarní teologické disputace (viz např. pří-běh II, 20). Anastasiova vyprávění, ač často krátkého rozsahu, jsou už vzdálena jednoduchosti původních ústně tradovaných příběhů, jak je známe z Historie egyptských mnichů či Louky. Autor, zejména ve II. sbírce, nezřídka vkládá do příběhů interpretační poznámky (II, 3, 8, 18) či různé autobiografické informace (I, 3), s oblibou také podkládá důvěryhodnost svých vyprávění odkazy na očité svědky líčených událostí (II, 20, 21, 23).

115Anastasios Sinajský

Sbírka I

Rozličná vyprávění Anastasia, pokorného a maličkého mnicha, o svatých otcích v poušti hory Sinaj

Andělské zjevení u Svatého Eliáše3 (1.)

Před deseti lety jednou v noci stoupali dva z otců ze Svaté hory Sinaj pomodlit se na Svatý vrchol. Jeden z nich je dodnes naživu. Když byli na vzdálenost asi dvou dostřelů luku od Svatého Eliáše,4 ucítili zvláštní nepozemskou vůni. Žák se domníval, že je to kadidlo, které pálí strážce chrámu. Stařec, který byl jeho ochráncem a učite-lem, mu řekl: „To není žádná pozemská vůně.“

Přiblížili se k chrámu a viděli, že uvnitř hoří jako v peci a jazyky ohně šlehají ze všech oken. Žák byl tím pohledem vyděšen, ale uči-tel jej povzbuzoval: „Čeho se bojíš, chlapče? To jsou andělské síly, naši pomocníci. Neklesej na mysli. Oni se na nebesích klanějí naší podobě, ne my jejich.“

3 V rukopisech jsou vyprávění bez nadpisů, doplňuji je podle Binggeliho překladu do francouzštiny.

4 Kapli proroka Eliáše dnes na Sinaji nenajdeme. Měla se nacházet u cesty na vrchol hory, na místě jeskyně, kde prorok Eliáš uslyšel Boží hlas (3 K 8–9). Její pozůstat-ky spatřil na konci 16. století český cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, viz 11. kapitolu z jeho cestopisu Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kate-řiny v Pusté Arábii.

A tak beze strachu vstoupili do ohně a pomodlili se v chrámu. Ráno vystoupili na vrchol.

Když strážce spatřil jejich tváře slavnostně zářící jak kdysi obli-čej Mojžíšův, zeptal se jich: „Něco jste po cestě viděli?“

Oni si přáli, aby to zůstalo skryto, a odpověděli: „Nic, otče.“Tehdy jim strážce, který byl také služebník Pánův, řekl: „Věř mi,

poznal jsem, že jste měli vidění, z vašich tváří září sláva svatého Ducha.“ Poklonili se mu tedy a poprosili jej, aby o tom nikomu neříkal. Pomodlili se a odešli v pokoji.

Zasněžená noc na Svatém vrcholu (3.)

Ioannes, blahoslavený igumen kláštera na Svaté hoře Sinaji, nám vyprávěl, co se stalo před lety strážci kaple na vrcholu hory.5 Když tam jednou večer vystoupil a zapálil kadidlo, začalo najednou silně sněžit. Na vrcholu nasněžily tři nebo čtyři lokty sněhu. Strážce tam byl tedy uvězněn a nemohl se dostat dolů. V oněch letech se nikdo neodvážil na Svatém vrcholu usnout. Sloužil tedy mši, ale za rozedně-ní ho přemohl spánek. V tu chvíli se ocitl v Římě v chrámu svatého Petra – Bůh ho tam přenesl. Tamní kněží užasli, když se mezi nimi zničehonic objevil. Přivedli jej k papeži a on vyprávěl, co se stalo. Řízením Boží prozřetelnosti měl za pasem i klíče, na nichž stálo napsáno, že jsou od kaple na Svatém vrcholu sinajské hory.

Blahoslavený papež si jej ponechal u sebe a vysvětil jej na biskupa jednoho z měst patřících k římskému patriarchátu. Zeptal se jej:

5 Kaple na vrcholu Mojžíšovy hory stála již od 4. století. V roce 1934 na jejích ruinách byla vybudována kaple Svaté Trojice.

117Sbírka I. Rozličná vypřávění Anastasia...

„Co klášter potřebuje?“ A dozvěděl se od něj, že by bylo potřeba postavit nemocnici. Poslal tedy peníze a příkaz ke stavbě. Zapsal také strážcův příběh včetně měsíce a dne. V oné nemocnici jsem i já sám před časem sloužil jako správce.

Pouť Arménů na Svatý vrchol (4.)

Arméni se, jak je všeobecně známo, často přicházejí modlit na Svatou horu Sinaj. Před dvaceti lety jich přišel velký průvod, asi osm set. Když vystoupali na Svatý vrchol ke Svatému kameni,6 kde přijal Mojžíš zákony, ukázalo se jim na tom místě Boží zjevení a ohromu-jící zázrak. Stejně jako v dávných časech při předání Zákonů, tak i nyní se zdálo, že celý Svatý vrchol i všechny lidi tam zachvátil oheň. Zvláštní bylo, že nikdo neměl pocit, že by se sám vznítil nebo hořel, ale viděl to jeden na druhém a všichni na sobě vzájemně. Dav užasl a volal: „Bože, smiluj se!“

Trvalo to celou hodinu a pak oheň zmizel a nikomu neshořel jediný vlas ani kus oděvu. Jen jejich hole, které při vidění hořely jako vosk, pak zhasly, ale vypadaly na koncích jako ohořelé. A tak vydá-valy svědectví o té události v jejich vlasti, docela jako by mluvily a říkaly: „Dnes byl na Svaté hoře Sinaj spatřen v ohni Pán.“

To vidění tehdy spatřilo i několik Saracénů, kteří se zrovna na hoře zdržovali, ale nevěřili a dál se vysmívali tomuto svatému místu kvůli ikonám a kouskům Svatého kříže, které se tam nacházejí. Měli by

6 Právě nad památným kamenem byla vystavěna zmíněná kaple.

být chytřejší a uvědomit si toto: Kdyby se křesťané rouhali proti Bohu, nekonal by v jejich chrámech taková zjevení, která nikdy neučinil u nás nebo u příslušníků jiné víry nebo před shromáždě-ním Židů či Arabů.

O ctnostném starci a hříšném bratru7 (8.)

Před několika lety v naší poušti s Božím svolením řádil mor. Zemřel jeden blahoslavený a ctihodný otec a byl uložen na hřbitově. Den nato zemřel další bratr, jeden z těch nedbalejších, a byl uložen nad svatého muže. Další den zemřel další otec. Šli jsme pohřbít jeho ostatky a zjistili jsme, že svatý muž vyhodil z hrobu mrtvolu hříšné-ho bratra. Domnívali jsme se, že je to náhoda, nikoliv zázrak. Znovu jsme tedy uložili bratra nad otce. Druhý den jsme zjistili, že jej cti-hodný muž opět vyhodil.

Když se o těch událostech dozvěděl náš svatý otec představený, vstoupil do hrobky a řekl zemřelému starci, který se jmenoval Ioan-nes: „Otče Ioanne, za života jsi byl mírný a velkorysý.“ Vzal ostatky bratra do rukou a položil je na starcovo tělo a znovu mu řekl: „Snes tohoto bratra, i když to byl hříšník, otče Ioanne, stejně jako Bůh snáší hříchy světa.“

Poté už stařec bratrovo tělo nevyhodil.

7 Srov. podobný motiv u Moscha, č. 40.

118 Anastasios Sinajský 119Sbírka I. Rozličná vypřávění Anastasia...

Bibliografie

Edice a překlady zde přeložených pramenů:

Daniel ze Sketis:Clugnet L. et al. (ed.), Βίος τοῦ ἀββᾶ Δανιὴλ τοῦ Σκητιώτου /

Vie (et récits) de l’ abbé Daniel le Scétiote (VIe siècle), Paříž 1901.Dahlman B. (ed. a překl.), Saint Daniel of Sketis, Uppsala 2007.Skaka E. – Wortley J., „The tale of Daniel’s sister: text,

translation and commentary”, in: Metaphrastes, or, Gained in translation, ed. Mullet M., Belfast 2004, s. 194–209.

Vivian T. (ed.), Witness to Holiness. Abba Daniel of Scetis, Kalamazoo 2008.

Ioannes Moschos:Maisano R. (překl.), Il prato / Giovanni Mosco, Neapol 2002.Migne J.-P. (ed.), Patrologiae cursus completus (series Graeca)

(PG), 87.3, Paříž 1857–1866, s. 2852–3112.Mioni E., „Il Pratum Spirituale di Giovanni Mosco“, Orientalia

christiana periodica 17, 1951, s. 83–94.Nissen T., „Unbekannte Erzählungen aus dem Pratum

Spirituale“, Byzantinische Zeitschrift 38, 1938, s. 354–372.

166

Páclová I. (překl.), Ióannés Moschos „Luh duchovní“, in: Byzantské legendy, přel. Bláhová Em. et al., Červený Kostelec 22007, s. 51–56.

Pattenden Ph., „The text of the Pratum Spirituale“, Journal of Theological Studies, 26, 1975, s. 49–54.

Pattenden Ph., „The Editions of the Pratum Spirituale of John Moschus“, Studia Patristica 15, 1984, s. 15–19.

Rouët de Journel M. J. (překl.), Jean Moschus. Le Pré Spirituel, Paříž 1946.

Stavronikitianos R. (překl.), Ιωάννου Μόσχου Λειμωνάριον, Athos 1983.

Usener H. (ed.), Sonderbare Heilige I. Der heilige Tychon, Lipsko 1907, s. 91–93.

Wortley J. (překl.), The Spiritual Meadow, Kalamazoo 1992.

Anastasios Sinajský:Binggeli A. Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles

à l’âme, Thèse, Paříž 2001.Heid S., „Die C-Reihe erbaulicher Erzählungen des Anastasios

vom Sinai im Codex Vaticanus Graecus 2592“, Orientalia Christiana Periodica 74, 2008, s. 71–114.

Nau F. (ed.), „Le texte grec du moine Anastase sur les saints pères du Sinaï“, Oriens Christianus 2, 1902, s. 58–89.

Nau F. (ed.), „Le texte grec des récits utiles à l’âme d’Anastase (le Sinaïte)“, Oriens Christianus 3, 1903, s. 56–75.

Bibliografie

Paulos z Monembasie:Carrol A., „Paul of Monembasia, Historia animae utilis

BHG 1449d, Cod. Vat. 57“, in: Metaphrastes, or, Gained in Translation, ed. Mullet M., Belfast 2004, s. 185–193.

Wortley J. (ed.), Les récits édifiants de Paul, Évêque de Monembasie, et d’autres auteurs, Paříž 1987.

Wortley J. (překl.), The Spiritually Beneficial Tales of Paul, bishop of Monembasia, and of other Authors, Kalamazoo 1996.

Další edice a překlady pramenů

Aland M. et al., The Greek New Testament, Stuttgart 1968.Bahník V. (překl.), Theofylaktos Simokattes, Na přelomu věků,

Praha 1986.Bartelink G. J. M. (ed. a překl.), Palladio. La storia Lausiaca,

Verona, 1974.Bartelink G. J. M. (ed.), Athanase d’Alexandrie, Vie d’Antoine,

Paříž 1994.Bible. Český ekumenický překlad, Praha 1991.Bláhová Em. et al . (překl.), Byzantské legendy, Praha 22007.Boor C. de (ed.), Theophylacti Simocattae historiae, Lipsko 1887.Brooks E. W., „John of Epheus. Lives of Eastern Saints“,

Patrologia orientalis 17–19, 1923–25.

167Bibliografie

Butler C. (ed. a překl.), The Lausiac History of Palladius I–II, Hildesheim 1967.

Canivet P. – Leroy-Molighen A. (ed.), Historie des moines de Syrie I–II, Paříž 1977, 1979.

Dvořák K. (překl.), Nejstarší české pohádky, Praha 1976.Festugière A.-J. (ed. a. překl.), Historia monachorum in Aegypto,

Brusel 1961 (reprint s franc. překladem 1971).Guy J.-C. (ed. a překl.), Les apophtegmes des pères. Collection

systématique I–III, Paříž 1993, 2003, 2005.Henry R. (ed.), Photius. Bibliothèque, Paříž 1959–1977.Kitzler P. et al. (překl.), Příběhy raně křesťanských mučedníků

I–II, Praha 2009 a 2011.Laggis, M. Εὐεργετινός ἤτοι Συναγωγὴ τῶν θεοφθόγγων ῥημάτων

καὶ διδασκαλιῶν τῶν θεοφόρων και ἁγίων πατέρων I–IV, Atény 61985.

Migne J.-P. (ed.), Patrologiae cursus completus (series Graeca) (PG), Paříž 1857–1866: svazky 35 (Gregorios z Nazianzu, řeči); 65 (Apofthegmata, řada alfabetická); 85 (Ioannes Klimakos); 111 (Vita sancti Andreae Sali).

Nau F. (ed.), „Jean Rufus, Plérophories“, Patrologia orientalis 8, 1911, 1–161.

Nau F. (ed.), „Histoires des solitaires égyptiens,“ Révue de l’Orient Chrétien 10, 12–14, 16–18, 1905–1913.

Nechutová J. (překl.), Caesarius z Heisterbachu, Vyprávění o zázracích, Praha 2009.

Pavlík J. (překl.), Apofthegmata I, Praha 2000 a 2009 (2. opravené vydání s odlišnou předmluvou).

Pavlík J. (překl.), Apofthegmata II, Praha 2005.Pavlík J. (překl.), Apofthegmata III, Praha 2008.

Pavlík J. (překl.), Historia religiosa. Bohumilá historie mnichů syrských, Praha 2005.

Pavlík J. (překl.), Poučné příběhy pro komořího Lausa, Praha 2002.

Price R. M. (překl.), Lives of the Monks of Palestine by Cyril of Skythopolis, Kalamazoo 1991.

Ralphs A. (ed.), Septuaginta, Stuttgart 1935.Russell N. (překl.), The Lives of the Desert Fathers, Londýn 1981.Schulz-Flügel E. (ed.) , Tyrannius Rufinus, Historia

monachorum sive De vita Sanctorum patrum, Berlín 1990.Schwartz E. (ed.), Kyrillos von Skythopolis, Lipsko 1939.Šubrt J. (překl.), Svatý Jeroným, Legendy o poustevnících,

Praha 2002. Ventura V. – Mendelová E. (překl.), Sv. Atanáš, Život

sv. Antonína Poustevníka, Olomouc 2010.Ward B. (překl.), The Sayings of the Desert Fathers, Oxford 1975.

Citovaná sekundární literatura

Brock S. P. – Harvey S. A., Holy Women of the Syrian Orient, Berkeley 1987.

Constantinou S., Female Corporeal Performances: Reading the Body in Byzantine Passions and Lives of Holy Women, Uppsala 2005.

Chadwick H., „John Moschus and his Friend Sophronius the Sophist“, Journal of Theological Studies 25, 1974, s. 41–74.

Chitty D. J., The Desert a City, Oxford 1966.

168 Bibliografie 169Bibliografie

Dalrymple W., From the Holy Mountain. A Journey Among the Christians of the Middle East, Londýn 1997.

Efthymiadis S., „Redeeming the Genre’s Remnants: Some Beneficial Tales Written in the Last Centuries of Byzantium“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 307–325 [cit. 10. 12. 2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails.aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

Fisher A. L., „Women and Gender in Palladius‘ Lausiac History“, Studia monastica 33, 1991, s. 23–50.

Frank G., The memory of the Eyes. Pilgrims to Living Saints in Christian Late Antiquity, Berkeley – Los Angeles – Londýn 2000.

Haldon J., Byzantium in the Seventh Century. The transformation of a culture, Cambridge et al. 1990.

Harmless W., Desert Christians. An Introduction to the Literature of Early Monasticism, Oxford 2004.

Harvey S. A., Ascetism and Society in Crisis. John of Ephesus and the Lives of the Easern Saints, Berkeley – Los Angeles – Londýn 1990.

Heid St., Zölibat in der frühen Kirche. Die Anfänge einer Enthaltsamkeitspflicht für Kleriker in Ost und West, Padderborn 1998.

Hunt E. D., „Palladius of Helenopolis: A Party and its supporters in the Church of the Late Fourth Century“, Journal of Theological Studies 24, 1973, s. 456–480.

Ivanov S. A., Holy Fools in Byzantium and Beyond, překl. Franklin S., New York 2006.

Mango C., The Brazen House, Kodaň 1959.

Kazhdan A., Oxford Dictionary of Byzantium, New York – Londýn 1991.

Patrich J., Sabas, Leader of Palestinian Monasticism. A Comparative Study in Eastern Monasticism, Fourth to Seventh Centuries, Washington, D.C. 1995.

Pratsch Th., Der hagiographische Topos, Berlín – New York 2005.Rapp C., „Palladius, Lausus and the Historia Lausiaca“, in:

Novum Millennium, ed. Sode C. – Takács S. et al., Aldershot 2001, s. 279–289.

Solzbacher R., Mönche, Pilger und Sarazenen, Albenberge 1989.Ventura V., Spiritualita křesťanského mnišství I, Praha 2006.Wortley J., „The genre and sources of the Synagoge“, in: The

Theotokos Evergetis and eleventh-century monasticism, ed. Mullet M. – Kirby A., Belfast 1994, s. 306–324.

Wortley J., Repertoire of Byzantine „Beneficial Tales“ [online] [cit. 20. 11. 2013]: http://home.cc.umanitoba.ca/~wortley/.

Wortley J., „The Genre of the Spiritually Beneficial Tale“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 71–91 [cit. 13. 11. 2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails.aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

Wortley J., „The Repertoire of the Spiritually Beneficial Tale“, Scripta & eScripta [online] 89, 2010, s. 93–306 [cit. 4. 12. 2013]: http://www.ceeol.com/aspx/issuedetails.aspx?issueid=8a0f51c9-cc01-4cc2-b4a3-c24778fe6e3d.

170 Bibliografie 171Bibliografie

Résumé

Conversion of Mary the Harlot and other stories

This book is an anthology of Byzantine spiritually beneficial tales translated into Czech. The translation is provided with explanatory notes and preceded by an introductory study, which attempts to define the genre, both of the tales themselves and their collections, and to describe its main features. The development of the genre from its emergence in the late 4th century until the 10th century is outlined and an attempt to set the Byzantine tales into the context of Byzantine and European literature is undertaken. The annotation comprises of notes on the translation, geographical and prosopographical information and interpretative notes as well. Each single translation is accompanied by a short introduction about the author and the text.

The list of translated texts

Daniel of Sketis: Dahlman B. (ed.), Saint Daniel of Sketis, Uppsala 2007: nr. 1, 6, 7.

174

John Moschus: Migne J.P. (ed.), Patrologiae cursus completus, series Graeca (MPG) 87.3, Paris 1857–1866, s. 2852–3112: nr. 8, 9, 29, 31, 32, 40, 44, 46, 72, 75–78, 97, 101, 134, 150, 154, 155, 158, 169, 165, 166, 170, 174, 177, 183, 186, 18, 189, 195, 200, 202, 205.

Anastasius of Sinai: Binggeli A. (ed.), Anastase le Sinaite: Récits sur le Sinaï et Récits utiles à l’âme, Thèse, 2 vols, Paris 2001: nr. I, 1, 3, 8, 18, 23, 35, 39; II, 3, 8, 18, 20–23.

Paul of Monembasia: Wortley J. (ed.), Les récits édifiants de Paul, Évêque de Monembasie, et d’autres auteurs, Paris 1987: nr. 5, 8, 10, 12, 13.

Résumé

Jmenný rejstřík

Rejstřík obsahuje vlastní jména osobní, místní a obyvatelská. Strán-ky, kde se výraz objevuje v poznámce pod čarou, jsou vytištěny kurzivou.

Abibas 109Abraham, efeský arcibiskup 65,

80Abraham, starozákonní 47,

127, 159Adam 132Afrika 75, 145–146, 148–149Agapetos I. 88–89Agathonikos 154Aidon 90Aigaion 62–64Akefalos, viz Severos

z AntiochieAlexandr Veliký 75Alexandrie 21, 32–33, 41, 48,

50–51, 58, 70, 71, 73, 86, 97, 105

Amathus 113, 136

Anastasios I., antiochijský patriarcha 113

Anastasios I., císař 39, 42Anastasios Sinajský 18, 26, 66,

113–116, 120, 124, 130Andronikos, peněžník 44–52Anna 158Antakya, viz Antiochie SyrskáAntinoe, Antinopolis, dnes

Sheikh Ibada 68, 86Antinopolis, viz AntinoeAntiochie Pisidská 44Antiochie Syrská, dnes Antakya

33, 44, 45, 58, 65, 76, 113, 132

Antonios, svatý 16, 18, 39, 67, 97

Arabové 101, 119, 126

Arméni 118Arnonas 90Arona 81Arselau 120–121Askalon, dnes Aškelon 59, 103Aškelon, viz AskalonAthanasia, žena peněžníka 30,

44–45, 47, 50–52Athanasios z Alexandrie 16, 18,

39, 67Athanasios z Pentaschoina

136–137Athanasios, viz Athanasia, žena

peněžníka

Babylas 64Basileios, představený kláštera

Byzantských 65–66Betasimos 89Bosra, viz BostraBostra, Bosra, dnes Busra

al-Sham 132Busra al-Sham, viz BostraByzanc 16, 26, 40, 58, 101, 145Byzantion (Konstantinopolis)

38, 40, 65, 96, 102

Caesarius z Heisterbachu 15

Damanhur, viz Hermopolis, malá

Damašek 125, 132, 134–137Daniel ze Sketis 26, 29–35, 37,

44, 48–49, 51, 111, 140, 144Dardanely 125David, egyptský stařec 98David, vůdce lupičů 86–87Dexikrates 42Diipio, chrám Jana Evangelisty

142Diokletianos, císař 45Diospolis 95Dorothein chrám 74Dorotheos z Gazy 94

Efesos 33, 69Egypt 16, 19, 24–26, 34, 38,

43, 49, 56, 58–59, 68, 95, 113, 116, 126

Eliáš 116, 127–128Elíša 128, 148Elpidios 89Emauzy (Nikopolis) 93Ennaton 97Ešmúnén 86Euagrios 105–107Euagrios z Pontu 97–98

Eufemia z Damašku 134–135Eulogios, kameník 34, 36–44Eulogios, patriarcha 74, 105Eusebios 103Eustathios 99Eutychios 61

Fara 65–67Firminos 94Foibamon 86Fokas 58, 123Fotios 53

Gaza 94Georgios Černý 135–136Georgios Gademites 122Georgios, představený kláštera

sv. Theodosia 59Gerogios z Arselau 120Gerontikon 27–28Giovanni Boccacio 141Gregorios z Nazianzu 17, 18Gregorios, mnich 150Gregorios, patriarcha 65Gregorios, poustevník 96

Hagia Sofia, viz chrám Boží Moudrosti

Hermopolis, malá (Damanhur) 86

Hermopolis, velká (Chemenu) 86

Hesychios 69Hippodromos 123Hiw 95Hypatios 42Hyrkania, viz Mardes

Chalke 131Chalkedon 62Chalkoprateia 142, 144Charixenův klášter 82Chemenu, viz Hermpolis, velkáChoréb 128Chosroes II. 58chrám Boží Moudrosti 102,

131, 142, 143chrám sv. Petra v Římě 117chrám svatého Jana v Alexandrii

75chrám Vzkříšení 38–39, 41, 150

Ioannes Klimakos 120, 150Ioannes Moschos 16, 24, 53–59,

61, 70, 84, 105, 114, 119, 140, 144, 149

176 Jmenný rejstřík 177Jmenný rejstřík

Ioannes Sabaites 120Ioannes z Kilikie 97Ioannes z Bostry 132–133Ioannes z kláštera Eunuchů 93Ioannes z kláštera Gigantů 76Ioannes z Říma 120Ioannes zvaný Rudý 79Ioannes, igumen sinajského

kláštera 117Ioannes, otec z Louky č. 134

84–85Ioannes, peněžník, otec

Athanasie 44Ioannes, syn Andronika

a Athanasie 45Ioannes, zesnulý ctnostný

mnich 119Iordanes Pastýř 89–90Isidoros, představený

Charixenova kláštera 82Iulianos z Anazarbu 45–46Iustinianos I. 42Iustinos I. 39, 42Izraelité 38

Jákob-Izrael 59Jan Evangelista 69, 142, 144Jan Křtitel 69, 128Jeremiáš 75

Jeruzalém 33, 38, 58, 59, 65, 76, 84, 93–94, 95, 150

Jeskynní klášter 99Jordánsko 132

Kainupolis 154Kalábrie 145Kalamon 67, 69kaple svatého Eliáše 116Kassiodoros 62Kateřina, svatá 113, 116Kellia 21, 29, 97Khirbet el-Mird, viz MardesKilikie 62–64klášter Abrahamitů 80klášter Byzantských 65, 80klášter Cizinců 89klášter Eunuchů 93klášter Gigantů 76klášter otce Dorothea 94Komito 64Konstantinopolis 27, 33, 38, 42,

58, 71, 73, 80, 100–102, 125, 129, 139, 142, 154, 155, 158

Konstantinos I. Veliký 38Konstantinos VII.

Porfyrogennetos 139Kosmas Eunuch 65–67Kronos 70–71

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic 116

Kyprianos, svatý 134Kyriakos z kalamonské laury 69Kyriakos, lupič 93Kyrillos ze Skythopole 26

Larisa 155laura Aeliotů 84laura otce Firmina 94laura sv. Charitona, viz Stará

lauralaura sv. Saby, viz Velká laura Lazar 159Leontios z Apamey 105, 108Lippomano 54Lithazomenon 70Lot 79, 122

Majúma 16, 94Makarios z Egypta 29Malá Asie 44Mardes (Khirbet el-Mird,

Hyrkania) 91Maria, dcera Andronika

a Athanasie 45Maria, hříšnice 73Maria, nevěstka 63

Maurikios, císař 58, 90, 122–123, 129

Menas, svatý 48Mersin 62Mesites 129–131Metmor 122Mikmás 94Moab 79Mojžíš 117–118Monembasia 139Moses (Mojžíš) Černý 39Moschos, syrský kupec 99–100Mrtvé moře 79, 90, 91Myrogenes 61

Nakkiba 64Namaan 90Nestorios 69–70Nikolaos z údolí Betasimos

89–90Nikopolis, viz EmauzyNikosa 64Nil 21, 29, 51, 68Nitria 21, 29, 97Nová laura 57–58

Oáza Charga 58Oktokaidekaton 50–51

178 Jmenný rejstřík

179Jmenný rejstřík

Origenes 97

Pachomios 16, 49Palestina 16, 24, 113–114, 120,

126Palladios 20, 21–23, 28Palladios z kláštera

Lithazomenon 70–71, 73Pamfilos 61Paterikon 27Paulos Euergetinos 27–28Paulos z kláštera otce Theognia

92Paulos z Monembasie 27–28,

45, 85, 139–140, 142, 145, 154

Paulos, římský mnich 81Pempton 70Pentapole 105Pentaschoinon 136–137Petros, chalkedonský biskup

84–85Plethron 131Pompeios 42Probos 42Ptolemais 105

Romanos 57Romilla 88

Řím 33, 58–59, 88, 117, 155

Sabas, svatý 57, 58, 94, 99Sabbatios 94Samařané 93Samos 82Samsonův klášter 95Sapsas 95Saracéni 59, 90–92, 118, 120,

122, 125–127, 134–136, 145–146, 148–149

Satrabias 125Serapis 71Severos z Antiochie (Akefalos)

63, 102–103Sheikh Ibada, viz AntinoeSinaj, Svatá hora 59, 84, 85, 95,

113–114, 116–118, 122, 126, 128

Sketis 29, 32, 34–36, 41, 48, 51–52, 97, 98

Sofronios 24, 58–60, 74–76Stará laura (Suka, laura sv.

Charitona) 101Stefanos Moabec 79Stefanos Sofista 74Suka, viz Stará lauraSvatá hora, viz Sinaj Svatá země 43, 47–49, 116

Svatý kámen na hoře Sinaj 118Svatý kámen v Jeruzalémě 38,

41Svatý pramen

(Konstantinopol) 131Svatý vrchol 116–118, 126–127Symeon Stylita 62Synesios z Kyreny 105–107Sýrie 16, 23, 101–102, 113

Šimon Mág 153

Tabennisi 49Tarsos 63–64Tekoa 57, 101Tel Aviv 95Tetrapylon 75Thebais 34, 44, 49, 68, 86Theodoretos z Kyrru 23Theodoros z Kilikie 98Theodoros, Boží muž 89–90 Theodoros, otec 88Theodoros, poustevník

u Jordánu 84Theodoros, představený Staré

laury 101Theodosios, svatý 57, 59–60,

79, 81Theofilos z Věžní laury 67

Theognios 92Theotokos Euergetis 27Thessalie 155Tiberios I., císař 58Timotheos, patriarcha 32Traversari, Ambrogio 53

Vádí Natrún 29Velká laura (laura sv. Saby) 58Věžní laura 61–62, 67

Zachariáš 87Zosimos z Kilikie 94

Židé 38, 93, 114, 119, 134

180 Jmenný rejstřík 181Jmenný rejstřík